Nebe a peklo .....

Přiznávám se že jsem sledovatel seriálů.

Nicméně pokud zjistím že je někde v nabídce na jiném kanálu film který by mne mohl oslovit vynechám bez výčitek díl který se s ním časově kryje. A tak jsem včera při surfování po kanálech zjistila že dávají Madisonské mosty. Já tenhle film již několikrát chytla v počátečním ne moc zábavném a zajímavém stádiu tudíž jsem ho (blb) přepla. Když jsem si v knihovně půjčila knižní předlohu říkala jsem si že tentokrát ho prostě musím dát. A to se mi včera poštěstilo.

Příběh dvou zcela rozdílných lidí kteří se sešli náhodou na čtyři dny, které zcela převrátily navždy jejich životy.

Příběh životní lásky světoběžníka, fotografa a novináře Roberta Kincaida a ženy v domácnosti původem Italky Francescy do té doby žijící svůj obyčejný farmářský život v malém městě Madisonského okresu u něhož stojí zcela unikátní krytý most.

Její manžel a dvě dospívající děti kterým dává celý svůj život a stará se o ně, odjíždí na čtyři dny na výstavu hospodářských zvířat a v tu dobu přijíždí do města fotograf Robert který jezdí po Madisonu a fotí právě ony zvláštní a unikátní mosty.

Zastaví před domem Francescy a ptá se na cestu k jednomu z nich. Nakonec po delším často nesrozumitelném vysvětlování mu Francesca nabídne že ho tam raději doprovodí. Tím začíná příběh lásky v kterou už žádný z nich nevěřil že by mohla vůbec existovat. Jsou jim vymezeny jen čtyři dny po které se snaží poznat jeden druhého, vžít se do myšlení toho druhého, zjišťovat jestli by případný odchod Francescy od rodiny byl možný či naprosto zničil onen křehký vztah mezi nimi. Nakonec se Francesca odhodlá k nejbolavějšímu rozhodnutí svého života a to že s Robertem neodejde a zůstane sice s už ne moc milovaným mužem a svými dětmi. To rozhodnutí jí stojí spoustu sil ale ví že takto si oba tu svou lásku zachovají navždy v takové podobě v jaké vznikla. V křehké a vášnivé, vědouc že už navždy budou jedna bytost ať budou třeba na opačných koncích světa. Robert se snaží ještě naposledy Francescu přemluvit, dává jí čas na rozmyšlení s větou která Francescu provází nepřetržitě po jeho odchodu ...... že jen jednou za život si je člověk naprosto jist svými city ....

Po manželově smrti se snaží Francesca Roberta vyhledat ale jediné co zjistí je že odešel z National Geographic pro který fotografoval a nikdo o něm neví. Za nějaký čas jí dojde s dopisem od Robertova advokáta o jeho smrti balík, který obsahuje jeho staré fotoaparáty, a knihu s názvem Čtyři dny kde jsou jeho vzpomínky a fotografie Madisonských mostů. A přání aby jeho popel byl rozprášen právě z onoho mostu kde se s Francescou seznámil .....

Tohle všechno se dozvídají její už dávno dospělé děti když se probírají po její smrti věcmi které po ní zůstaly. Její syn se nejdřív nemůže s něčím takovým smířit ale jak postupně pročítají další deníky přichází na to jak moc je matka milovala a co všechno jim obětovala. A už se nediví matčinu přání aby i její popel byl rozprášený z Rosmanského mostu aby alespoň po smrti provždy splynula s milovaným Robertem v jednu bytost ......

Filmu vévodí hercké výkony mojí velmi oblíbené Meryl Streepové která opět skvěle ztvárnila s minimem patosu za to s velkou přesvědčivostí Francescu a pro mne velmi překvapivě Clinta Eastwooda v roli Roberta Kincaida. Zahrál zde úplně jinou polohu než v jaké se po leta ve filmech objevuje, ne tvrďáka a drsňáka jako ve westernech či příbězích policajta Drsného Harryho. Tady je to charizmatický muž, kterého překvapí jakou sílu může mít láska a jak bolí, je vyveden z rovnováhy tím že i on který si zakládal na tom že dokáže být sám zjistí že bez Francescy nechce odejít....

Naprostým opakem a pro mne přímo filmovým peklem je pak film Babovřesky který jsem zhlédla z nedostatku jiných lepších a zařekla se že už žádný z filmů Zdeňka Trošky který bude mít v názvu komedie nechci v budoucnosti ani vidět.

Film kdy jsem se ač má být komedií nezasmála spontáně jedinému obrazu, herci kteří vždy pod vedením režiséra neskutečně přehrávají, ukřičenost zřejmě odkoukaná v italských komediích. Rádoby návrat k první a nejslavnější komedii Slunce, seno .... ale její hodnoty (no) zdaleka nedosahuje. Je to spíš hybrid mezi touto sérií a sérií stejně odstrašujících Kameňáků. Filmy Zdeňka Trošky stejně jako jejich autora lze buď nenávidět a zatracovat nebo bezmezně milovat. Vím že si teď tu část která je miluje silně popudím, ale pro mne to je opravdu filmové peklo a očistec je sledovat. Jedinou maličkou plusovkou je pro mne tentokrát Jan Dolanský v roli Adama který odhodil masku psychopatických vrahů, prodejných policistů a jinak vyšinutých lidí a je zde za milého usměvavého a hlavně krásnýho kluka s úsměvem, který dostane každou ženskou do kolen. Přiznávám, mám pro něj ohromnou slabost .