Jedním z důvodů proč taky ráda jezdím ke kamarádovi na chatu
je krom všeobecné legrace i to, že se těším na jeho nové přírůstky do hospodářství. Tentokrát to byl nový pštrosí sameček Vilda který zaujal místo bídně zhynuvšího Čuřila. No jo, kamarádova vášeň pojmenovávat většinu svých chovanců jmény nějak vystihující jejich povahu či místo odkud jsou jsou je opravdu bezbřehá. Tudíž Vilda který pochází z Vilémova (ano přesně toho kde teď spadl jedné stavební firmě už třetí most který opravuje) se nemohl jmenovat jinak a Čuřil se jmenoval podle stejnojmenné filmové postavy, žáka Čuřila protože mu ho prý strašně něčím připomínal. No, zbyly z něj jen nohy. Tedy z Čuřila - pštrosa, ne kamaráda ani filmové postavy....
Vildovými partnerkami jsou Emilka a Nanynka (protože se jedná o pštrosy Nandu pampový, tak Nanynka) V Praze má ještě jednoho malého takže jsem zvědavá jaké ponese jméno on. Vilda i Nanynka jsou takoví trochu odtažití, za to Emilka je dáma vělmi zvědavá a ráda prozkoumává každého a všechno co se dostane na dosah jejího zvědavého zobáku a pohledu. Takže když jsem jí fotila velmi urputně se snažila ochutnat objektiv mého foťáku. A zkoušela to tak dlouho až se jí to podařilo. Naštěstí bez následků. Na objektivu. Jen pohladit se nedá, to prchá. Je opravdu velmi zábavné je sledovat protože to jsou ptáci hraví a občas jejich pohybové kreace dokáží velmi udivit věci neznalého pozorovatele protože by mohl nabýt mylného dojmu že ptáci jsou v posledním tažení či se jim přihodila nějaká mozková příhoda. Nakonec padnou na zem, natáhnou dopředu svůj dlouhý krk, hoděj nohy dozadu a bez hnutí leží na zemi. Že při tom vypadají značně zdechle nemusím ani říkat ..... Je to prý jejich nejmilejší odpočinková poloha. Jen vyfotit se v ní moc nedají, protože jak zmerčí že někdo stojí o ohrady vystřelí okamžitě na nohy a jdou prozkoumávat.
Musím říct že jsem se na ně těšila a oni zase nezklamali mé očekávání. Jsou to prostě ptačí paka 
Soužití s husami labutími a s quessantskými ovcemi je velmi harmonické. Občas mezi ně vlítne i velkej Bobeš a to je pak docela tanec. Pštrosí.
Povětšinu času se krokrm rozvážným pohybují po výběhu a s klapáním znějícím jak klapání uvolněné zubní protézy žďobají trávu (už jsem pochopila proč se tomu druhu protézy říká "klapačka")
Jejich výraz někdy vypadá jak kdyby místo trávy a chleba požívali celý den veselé houbičky. Ostatně i to chování tomu někdy nasvědčuje
Když můžou ze pštrosa zůstat jen nohy, může zůstat občas pštros bez hlavy
A nakonec portréty zvědavé Emilky
To jsou fakt vznešení ptáci. A zvěčnila jsi je náramně.
OdpovědětVymazat[1]: Tak do vznešenosti mají dost daleko, jsou to spíš šílený potrhlíci
OdpovědětVymazatAsi kvôli tej "odpočivajúcej polohe" vznikla oná fáma, že pštros si zahrabe hlavu do piesku a myslí si, že ho nikto nevidi.
OdpovědětVymazatJo, fakt jsou vysmátí.
OdpovědětVymazat[3]: Ano, to jsou pštrosí ouška
OdpovědětVymazatZvláštní zvířátka, umějí létat? Asi né, že?
OdpovědětVymazatJéje ... asi bych neměla odvahu se k nim přiblížit .... jsem slyšela že kopou jak kůň
OdpovědětVymazatEmilka je krasavice a ty uši vidím poprvé Pase se tam i černý beránek nebo ovečka
OdpovědětVymazat[8]: Ono takhle mají uši všichni ptáci, jen u pštrosů to je tak vidět . Ovečky budou taky mít svůj článek
OdpovědětVymazat[7]: Kopou ale jen v ohrožení.... jinakjsme tam mezi nimi chodili naprosto normálně. Jen byli zvědaví. Spíš ty husy po nás natahovaly krky
OdpovědětVymazat[6]: Neumí, za to umí hodně rychle běhat, stejně jako jejich větší příbuzní afričtí pštrosi
OdpovědětVymazatKdysi jsem projížděli Vysočinou a tam v jedné ohradě jich měli nejméně 5.
OdpovědětVymazat[12]: Za prvé to už jsou místní odchovy, tudíž ptáci otužilí, navíc v poušti či pampě bvá v noci teplota hodně nízká. A suchý mráz jim nevadí, nesmí být v mokru a průvanu. To máš stejný jak s papouchama. Taky jsem měla skoro deset let rozely ve venkovní voliéře po celý rok. A zvládly mrazy i - 25°C
OdpovědětVymazatNáhodou, koukají docela chytře
OdpovědětVymazatParádní reportáž, Vendy, jak fotky, tak povídání. Líbí se mi jak má kamarád pštrosy pojmenované. Vůbec se nedivím, že k němu ráda jezdíš, tam není rozhodně o zábavu nouze.
OdpovědětVymazat[15]: Ono to jejich oklovávání není nijak bolestivé, nejdřív jsem se taky bála ale pak jsem zjistila že nijak neštípou či jinak ubližují....
OdpovědětVymazatFešáci! A moc pěkně nafoceno, Vendí!
OdpovědětVymazat[16]: No, já nevím, Vendy, moje zkušenost je trochu jiná.
OdpovědětVymazat[18]: To byli tihle malí nebo ti velcí afričtí? Tam bych se tedy asi nenechala oďobávat ani náhdou.....
OdpovědětVymazat[17]: Děkuju, ale dalo to docela fušku, jsou hrozně akční, pořád se hejbou, hlavou mrskaj a jak zjistěj že je dýl pozoruješ už k tobě frčej a začnou tě zkoumat a hrozně se jim líbí objektiv. Ten se neustále snažej sežrat.
OdpovědětVymazat[20]: Takže hodně akční focení! No, nejsou to zrovna drobečci, možná bych se trochu i bála.. . A nejen o objektiv .
OdpovědětVymazat[19]: Je to už dost dlouhá doba, fotila jsem ještě na kinofilm, ale mám dojem, že to byli ti velcí. Však mě potom majitel říkal, abych k nim nelezla.
OdpovědětVymazatTakový pštros, když se naštve a nakopce tě, to musí být nebezpečné.
OdpovědětVymazat[23]: Od těch velkých afrických to opravdu, ale od těhle malejch to je taky asi cejtit, to určitě
OdpovědětVymazat