V sobotu mne panička vytáhla na takovou zvláštní
akci. Prej soutěž o Šampiona šampionů. To jest účastnili se ho jen ti nejlepší z nejlepších a tak si panička řekla, že je na čase abychom se tam taky ukázali 
....výhodou bylo i to že se místo obvyklého brzkého ranního vstávání jako na jiné výstavy, tady jsem si schrupnul dýl, začínalo se až v jednu. Takže mne těsně před odjezdem vykoupala a upravila a pomalu rovnou ze stolu šoupla do auta. Abych se nemohl nikde sprasit....
....výhodou bylo i to že se místo obvyklého brzkého ranního vstávání jako na jiné výstavy, tady jsem si schrupnul dýl, začínalo se až v jednu. Takže mne těsně před odjezdem vykoupala a upravila a pomalu rovnou ze stolu šoupla do auta. Abych se nemohl nikde sprasit....Ovšem čekání bylo tedy snad o dost delší než na normálních výstavách. Tady byl postup takový, že s každé FCI skupiny postupoval sudý počet psů, protože v dalším kole se chodilo po dvojicích a z těch rozhodčí vybírali systémem náhlá smrt jednoho postupujícího do dalšího kola a tak pořád dál až ke třem na bednu a jednomu finalistovi který postupoval do finálového kola kde už se utkávali všichni ti nej a z těch pak jen ten nej, nej, nej se stal Šampionem šampionů. Takže abych to zkrátil, dostali jsme se do semifinále ale dál už ne. Hned v prvním rozstřelu jsme neuspěli. Tak panička nečekala nějakej zářnej úspěch, že bychom měli na to se vyhrabat někam vysoko, spíš si něco takového chtěla vyzkoušet na svou a mou vlastní kůži. Spíš mne mrzelo to že jsme nemohli udělat radost mýmu člověčímu tátovi, kterej je moc a moc smutnej, protože v pátek nad ránem umřela moje dandičí maminka Ája....
Na takové prostředí tedy nejsem z výstav moc zvyklej....
Kruhy připravené, jen do nich vložit ťapky
Tak takhle vysoko jsem nedošáh!
Čekáme a čekáme....a museli být všichni ve společenském úboru.Tedy ti kdo nás pejsky předváděli. Návštěvníci toho byli ušetřeni.... Ještě že nám pejskům nepřevlíkali kůži. Z té denodenní na společenskou....
Někdo se veselil....
....někdo čučel do objektivu
a za chvíli jdem na to!
Byl jsem pochválen....že jsem klidně vydržel stát čtvrt hodiny! Ale bylo to na palici....
Vylosovat číslo do semifinále....nějak to moc dobrý los nebyl...ani paniččiný datum narození nám štěstí nepřineslo
A pochod při semifinále. Ani zelenej koberec nám nepřinesl štěstí.....možná kdyby jsme vyfásli ten červenej, mohl jsem být za hvězdu! Jak ty hérci a hérečky!!
Jak trefně poznamenal paniččin kamarád, tenhle okamžik musí bejt prej pro ty chlápky úžasnej. Že prej kdy se jim poštěstí aby si před nimi ženský dobrovolně klekaly....já si spíš připadal....no jak před porážkou
A paniččini milovaní jezevčíci
a další oblíbenci....chrti
Zvlášť tihle....irský vlkodavové....no jo, ještě že nemá kamaráda kterej třeba chová slony! To by bylo dílo...
No a jelikož mladej moc kecá, beru mu slovo. Omlouvám se za kvalitu těhle následujících fotek. Byla jsem u těch chrtů dost blízko a tak jsem jim nechtěla blejskat bleskem do očí a jelikož tam bylo jen umělé světlo moc to nestačilo tudíž jsem fotky musela zesvětlovat a je to na jejich(ne)kvalitě vidět....
....Spíš to jsou takové studie pohybu pro změnu majitelů nebo handlerů, že ačkoli lítaj jak zběsilí, jejich miláčkové sotva natahují packy. Ještě že mám psa kterej se předvádí rozvážným krokem! Běhat takhle třeba pět minut v kruhu jak to je u chrtů tak už mě dávno švihlo!
Chtěla bych tohle povídání a i ten výsledek nevýsledek věnovat Bobešově mamince, prvnímu dandíčkovi kterého jsem v životě potkala a navždycky si tyhle okaté přátele zamilovala ...
CZ CH. Ambra Neodolatelný pohled zvaná Ajka
*6.2.2003 +25.1.2014
Dandíku, měl jsi parádní odpoledne. Vyjít si takhle občas do společnosti a setkat se s přáteli je super.Docela mě překvapilo, že museli mít páníčci a paničky společenské oblečení a pak klečet na zemi nebo běhat. Jak vidím, tak si nic neděláš z toho že nejsi zrovna šampion šampionů, přece dostat se mezi šampiony je už veliký úspěch. Smutné je že umřela maminka. To víš, odejít se někdy musí. Hlavně, že na ni s láskou vzpomínáš.
OdpovědětVymazatJe mi moc líto Ájinky, vždyť měla jen 11 roků. Když umře domácí zvířátko, je to jakoby umřel rodinný příbuzný. Je to moc smutné.
OdpovědětVymazatTak jste poznali něco jiného. Semifinále není špatný výsledek, ne? Alespoň se něco dělo. Teda ty majitelky chrtů pěkně klopí zatáčky
OdpovědětVymazatVendy, s Bobešem vám to na soutěži moc slušelo. Semifinále byl úspěch.
OdpovědětVymazatSuper taková výstava, nemusí se vyhrát, důležité je zúčastnit se. Je mi moc líto mamky Ajky, ať se ji dobře běhá za Duhovým mostem.♥
OdpovědětVymazat[3]: oni si to kluci rozdelili s tou podobou. Bernard je celej tata jen o malo mensi. Bobes je tata i mama a Bred je cela Ajka, i velikosti. Tudiz z kluku nejmensi. Asi i povahove je na mamcu. Bobes i Bernard jsou flegmatici na vystavach ale posuci mimo.
OdpovědětVymazat[5]:Pro vystavující....pro návštěvníky to zřejmě tak přísné nebylo. I když v kruhu s námi bla taky paní v džínách...ale povětšinou to vzali všichni opravdu vážně.....
OdpovědětVymazat[2]:Měla jsem možnost předvádět kamarádovi dvakrát jeho chrta když byl sám na výstavě a měl sebou dva ze svých psů. No nechtěla bych to dělat ani náhodou!
OdpovědětVymazat[1]:Možná kvůli tomu oblečení a vlastně jen čestnému titulu se toho neúčastní zas tak moc lidí....ale takhle se klečí a běhá i na normálních výstavách. Tedy pokud nemáš tak dokonale vycepovaného psa že když zastavíš a řekneš Póza tak on se do ní okamžitě postaví a ty si k němu nemusíš klekat abys ho do ní dostala. Jsou i tací chovatelé kteří tohle dokonale své psy naučili....
OdpovědětVymazatUžili jste si s Bobešem krásné odpoledne a oběma vám to moc slušelo.
OdpovědětVymazat[10]: Ono to u nich utíká nějak strašně rychle! Já jsem si myslela že jí bylo teprve devět. A to už je skoro vlastně tomu našemu psímu tátovi.....a toho pamatuju jako štěníka. Ostatně i náš Bobeš má věk nástupu do školy, letos mu je šest....
OdpovědětVymazatTak to musíš být na Bobeše náležitě hrdá.
OdpovědětVymazatŘekl bych,že výhra je už to,že jste se mohli zúčastnit soutěže šampion šampionů,na které vám to navíc oběma moc slušelo
OdpovědětVymazatKukuč dandíků je neodolatelný. Docela mě překvapuje, že se Ájinka dožila jen jedenácti roků. Malé rasy většinou žijí o dost déle.
OdpovědětVymazat