Fotoveteráni.....

Inspirací pro tohle zamyšlení

mi byla Majka. Na blogu měla fotky krásných starých fotoaparátů které si z radostí vyaukčnila na Aukru a má z nich takovou malou sbírečku a pak vlastně i návštěva v Litomyšli u pana fotografa kde jsem viděla (a zprotředkovaně část i vy) té jeho sbírky. A došlo mi že někde na půdě se skrývá krabice kde jsou uloženi naši fotoveteráni. Jak ti s kterými jsem fotila já, tak manžel anebo společně. A jsou tam i jiné věci bez kterých se člověk při focení neobešel a navíc má ještě v manžel v Praze pořád svou fotolaboratoř včetně zvětšováku. Ó jak je to dnes jednoduché! Jdete, nafotíte obrázky, zkouknete na displeji, co se nehodí škrtnete, ech, tedy vymažete, dondete dom vezmete kablík, propojíte foťák s kompem a už to jede. A můžete se kochat. Sice je fakt, že tenkrát si člověk vybíral jaký obrázek vyfotit, tak na tohle doporučuju jinou taktiku, mít ve foťáku polovybité baterky a nabité zapomenout doma, to pak dělám naprosto stejnou selekci jak u kinofilmu. I když těch jsem mívala sebou víc a vzpoměla si na ně spíš než teď na ty baterky. A tak jsem vyrazila na půdu přeskládávat krabice a hledat tu správnou. Když jsem jí vyhrabala (samozřejmě že až plně dole) a snesla jí z půdy, vyndavala jsem ty veterány a vzpomínala kolik jsem si s nimi užila a taky neužila radosti, co jsem s nimi (ne)vyfotila a jak dlouho mi sloužily nebo ne k naprosté spokojenosti....

---

Můj úplně první foťák kterým jsem začala v šestnáti letech fotit byla Rolejka po dědečkovi. Řádně už otřískaná nicméně stále v kondici. Doprovázela mne dalšími lety a nic se na tom nezměnilo, když jsem o chlup později dostala klasický foťák na kinofilm. Na rozdíl od něj uměla už tenkrát fotit na makro. Pečlivka dědeček měl na sponě u koženého puzdra vypálené jméno a adresu, což se mu jednou velmi vyplatilo, když milej foťák při náletu nechal ležet na lavičce a uíkal do krytu. Po návratu domů zjistil, že nemá svůj milovaný foťák. Smířil se tdy s tím, že je v nenávratnu, ale jaké bylo jeho překvapení (milé i nemilé) když u jejich dveří někdo zazvonil a stál v nich vysoký (hodností) důstojník SS a podával mu jeho foťák. Našel ho na té lavičce a podle adresy na foťáku našel i dědu....a navíc mu to přinelo i jinou práci, jelikož byl ač nevyučen v tomto oboru, skvělý hodinář, začali mu němečtí důstojníci nosit hodinky na opravy. No já vím, myslete si co chcete, ale musel živit rodinu....

Já fotila s touhle babičkou až do doby kdy si manžel koupil skvělou a na svou dobu nadupanou zrcadlovku ZENIT. To byla moje první a poslední éra focení zrcadlovkou....

Když jsem nechtěla fotit přes matnici, dalo se fotit i přes tento hledáček, ale bylo to dost nepraktické...

Vzadu byly tabulky pro čas a clony

Tohle udělátko, je redukce na kinofilm, takže se dalo fotit buď na snímky 6x6 nebo právě na kinofilm. Ale já to nepoužívala, protože byla nějaká chybka v Matrixu a do aparátu se z jedné strany dostávalo trochu světla takže byl film na jedné straně osvícený. Zřejmě leta udělala své a kryt byl zkroucený či co.

A focení se "zoomem" přes matnici

Dalším mým aparátem byla ruská Vilia. Ne moc povedená, protože zřejmě fotila na heslo, které mi ovšem nikdo neřekl. Dokázala (ne)nafotit skoro celý kinofilm, nevím proč. Pro šťouraly, ne, nezapoměla jsem sundat krytku! Takže jsem jí používala sporadicky, a dál fotila Rolejkou.

Za to téhle věci jsem nepropadla, filmování, i když kamera Admira 8 byla snad v každé rodině, a já v posledních letech vyzískala dokonce dvě. Jednu po biootci, nadupanou, se všemi možnými filtry a objektivy a druhou po mém tatínkovi. Takže jak vidíte geny pro focení se u nás prakticky nemůžou nedědit....

Nadupaná filmová výbava filmaře - nadšence. Takhle jsem jí zdědila po biootci. Ty kapsičky jsou všechny plné různých filtrů, objektivů a bůhví čím ještě....

A jako poslední, i když to už není tak dávná, no, jak se to vezme, minulost. Kompakt YASHICA. Těmi díky tomu že je manžel jeden čas dostával za každou prodanou kopírku, byla vybavená celá široká rodina.

No a teď manželovi veteráni....Klasika na kterou fotil ten kdo neměl buď Flexaretu, Rolejku nebo Yashicu.

Ljubitěl....

I on měl tu srandovní přibližovací lupu

Další je východoněmecké CERTO. S tím prý takové problémy jako jsem měla já s VILIOU nebyly. Zřejmě soudruzi z NDR takovou chybu jako soudruzi z SSSR neudělali....

Pravé fotoorgie nastaly až zakoupením tohoto na svou dobu (80.léta) "děla" ZENIT TTL. Zrcadlovka se zabudovaným expozimetrem! (do té doby musel člověj používat externí) výbornými objektivy a klasickým zrcadlovskovým úžasným ostřením. Jen já už jsem tou dobou s focením končila, páč při dvou dětech byla hoňka, a už vlastně jsem měla tu dobu kdy jsem nejvíc fotila, to jest ježdění na chalupu a dokumentování našich různých extempore na zábavách a dovolených dávno za sebou, takže jsem jen tu a tam blejskla dítka do rodinného archívu. Za to manžel si udělal na sídlišti temnou komoru a fotil a fotil a vyvolával a leštil a stříhal a vůbec jinak blbnul a experimentoval jak s čb tak i s barevnou fotografií.

A konec je zase ve znamení kompaktu YASHICA

A na závěr něco co nesmělo chybět ve výbavě žádného amatérského fotografa, ano správně, expozimetr.

Dneska už bych ho asi ani neuměla používat....

Tak doufám že jste si se mnou trochu zavzpomínali a vrátili se do dřevních dob svých fotozačátků....