Jsem jak čokoláda....

Jak čokoláda na slunci, tak rozpouštím se

když mám tě vedle sebe. Jak čokoláda v

v parném létě nechaná napospas slunci

tak cítím se když tě dlouho nemám...

Když moje ruka marně hledá vedle sebe,

hořký pocit beznaděje jak tmavý stín si sedá.

Hořká, mléčná, bílá v tu chvíli jen ona mi společnost dělá.

Jak čokoládou tekutou se prodírám myšlenkami

a putuji za tebou s lepkavým pocitem, že víc se dělat nedá.

Jak čokoláda nechaná napospas slunci,

tak rozpouští se vědomí a svědomí se nehlasí.

Proč asi? Mělo by? Mělo by!

Když před zrcadlo si stoupám, pak i váha hlásí

to co i oko zaznamenává. Že konec měl by být asi...

Čemu?

Našemu vztahu, naším hrátkám, vždyť vše

co mě na nich tak láká, je hříšně krásné,

lákavé a jasné.

Jen nechat si zadní vrátka, aby ta vášeň

moje sladká nebyla jak židle vratká.

Až na ní usednu a pode mnou látka praská

pak pozdě je. Ta moje velká láska však ne k muži,

ale k čokoládě je....