Náš život je víceméně pořád naruby i když nám to tak třeba ani nepřipadá. Začne to vlastně už prvním dnem našeho života. Musíme opustit bezpečí mateřského lůna a vkročit, no spíš být vytaženi, do naprosto neznámého a nebezpečného světa. A už je hned všechno okolo naruby.
Když se poprvé postavíme a uděláme ten první krok, najednou se nám naskytne i jiná možnost než jen sledovat svět z perspektivy žížaly plazící se po zemi. Když nastoupíme do školy hned se nám naše doposud bezproblémová existence bez většího množství povinností obrátí naruby a mi se musíme naučit povinnostem školní docházky a učení....
A tak to pokračuje dál. Naruby nám naší existenci otočí první láska a první rozchod. Každé zamilování i odmilování. Svadba ale i rozvod. Práce i její ztráta. Příchod našich vlastních dětí i odchod rodičů. Příchod vnoučat. Výhry ale i životní prohry. Nemoc i uzdravení.
Vlastně každá důležitá a zlomová událost v našem životě nám ho dokonale obrátí naruby.....a je jen na nás jak to ustojíme a jestli s toho dokážeme vytěžit pro nás to nejlepší. A to vždy.....
Hezky jsi to napsala,přesně takový je život!
OdpovědětVymazatJá ti moc děkuji
OdpovědětVymazatVystihla jsi to úplně přesně.
OdpovědětVymazatA občas se nám z toho bordelu obrátí naruby i žaludek.
OdpovědětVymazatMoc hezky napsané... I já mám často pocit, že můj život je naruby.
OdpovědětVymazat[4]: Hlavně když se tak člověk dívá v telke na ty naše politický esa. To mám co dělat abych nešla vzývat porcelánového boha....
OdpovědětVymazatPresne tak to v živote beží :)
OdpovědětVymazatTo je ťažká úvaha . Mám pocit, že svet je nejaký vadní a ja a môj život sme úplne v poriadku . Ale to si asi len ja myslím .
OdpovědětVymazat[8]: A čo keď nie, kto može povedať čo je a čo nie je normálné...
OdpovědětVymazat