06 října 2016

Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie v Mostě .....


Na všechno, co se okolo objektu dnešních sakrálek dělo,
si budou pamatovat asi nejvíc ti životem více protřelí. Ono se hned tak nestane
aby jste byli svědky toho, jak si prostě "odpochoduje" jen tak mýrnyx týrnyx kostel
někam jinam než kde ho postvili. A takový světový unikát se u násl opravdu v sedmdesátých
letech stal. kvůli rozšíření těžby uhlí na Mostecku byl ohrožen děkanský chrám a tak aby jsme
nebyli za barbary (snad poprvé) kteří ničí historické památky, strana a vláda rozhodla (taky snad poprvé)
o tom že kostel se nezbourá, ale prostě šoupne o kus dál, kde už ho těžba neohrozí....

Jak ho nafotil, a co o něm napsal opět zde hostující skorobrácha si tu můžete přečíst
a podívat se na jeho opět skvělé fotky


Bylo nebylo, stál ve starobylém městě Mostě kostel. Pod městem bylo uhlí a tak město zbourali. Kostel byl ale tak krásný, že si ho ani bolševik netroufl zbourat. Jedinou možností bylo, naložit jej na koleje a odvézt pryč. Co čert nechtěl, vyšlo to tak, že oltář pak směřoval na jih místo k východu. U nového kostela by to ani tak nevadilo, ale u staré katedrály je to vada dost podstatná. Naštěstí bylo možno instalovat původní oltář, což byla podmínka Vatikánu, po jejímž splnění v roce 1993 byl kostel znovu vysvěcen.
Zvenku působí kostel nenápadně, protože opěrné konstrukce jsou "schované" uvnitř (stavaři promiňte). Mě osobně fascinovaly reliéfy, které zdobí ochoz po celé délce. V kostele jsou troje funkční varhany a dvě krásná točitá schodiště, to u oltáře je dokonce dvojité. Na několika místech jsou odhaleny původní fresky. V podzemí je mostecká galerie a malé kino, kde promítají krátký film o stěhování kostela. Můžete také vystoupat na věž a po cestě si prohlédnout tabla s historickými fotografiemi. Mostečtí se snad neurazí, když řeknu, výstup je lépe brát jako sportovní výkon, neslibujte si bůhvíjakou vyhlídku. V okolí kostela jsou rozmístěna díla z obcí zaniklých kvůli těžbě.
Přesná data a informace o kostelu jsem vám našel na Wiki a oficiálních stránkách.

Stavba kostela začala roku 1517 a trvala až do začátku 17.století. Původní bazilika, na jejímž místě kostel stál, byla zničena při požáru města r.1515. Z peněz vybraných sbírkou v českých a německých zemích byl postaven nový kostel podle plánů Rejtova žáka Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu. Ten kostel navrhl jako velké halové trojlodí s opěráky vtaženými dovnitř, pětiboce uzavřeným presbytářem, s hranolovou věží s ochozem v hlavním průčelí, předsíní po severní stěně a severozápadní sakristií. Vtažené pilíře ohraničují v interiéru kostela prostor jednotlivých obvodových kaplí a člení emporový ochoz, zdobený polychromovanými renesančními reliéfy s biblickými výjevy. Původní projekt stavitelé kostela postupně měnili v duchu nových názorů, až se v konečné symbióze uplatnilo pozdně gotické i renesanční cítění nejen monumentální architektury, ale i jejího detailu.

Ve 2. čtvrtině 18. století byl východní chór uzavřen monumentálním hlavním oltářem, doplněným v sedmdesátých letech nadživotními sochami tyrolského sochaře B. Edera a obrazy jezuitského malíře J. Kramolína. Protiváhou oltáře se staly velké varhany v západní části empory, a optickou spojnicí soubor soch Krista a apoštolů od lobkovického sochaře J. A. Dietze z třicátých let 18. století, osazených na vnitřní straně pilířů lodi ve výši empory.

Při likvidaci starého města Mostu z důvodu těžby uhlí byl kostel přesunut v roce 1975 o 841,1 m do blízkosti barokního špitálu s gotickým kostelem sv. Ducha. Stěhování kostela začalo 30. září roku 1975 a trvalo do 27. října. Kostel byl posunován na čtyřech kolejích, zezadu byl tlačen a zepředu brzděn hydraulickými válci. Vodováhy a elektronická čidla sledovala veškeré pohyby a výškové odchylky kostela při cestě po nerovném terénu. Nakonec kostel zdolal cestu dlouhou 841 metrů průměrnou rychlostí 2,16 centimetru za minutu. Na novém místě byl pak posazen na nové základy a probíhaly v něm až do roku 1988 restaurátorské práce.
Přesun kostela je zapsán do zlaté knihy Guinesových rekordů tisíciletí, jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích.


















05 října 2016

Pro odlehčení .... Bobeš



Opět si dáme trochu od vzpomínání malou odbočku,
tentokrát zas k Bobešovým portrétkům. Jak zkouším objektivy,
stává se samozřejmě okamžitě modelem. A jen občas ho nafotím
venku při procházce a on si to nechá líbit. Jinak je to vždycky boj,
protože se neustále odvrací...... no asi je po mě Mrkající. Já se taky dost nerada fotím.

Koláž vznikla z fotek které jsem fotila na zkoušku tím malým Industarem.
Jako portrétní sklo, alespoň u Bobeše, se velmi osvědčilo.






Klasické zakončení procházek. Leh ve vodě.....


Dělá ze sebe absolutní neviňátko ....




A po vyválení v listí absolutní příšeru ....




Po letech, kdy každý podzim a jaro, v době kdy ježci začínají zalézat či
vylézat ze a do svých zimních úkrytů, a kdy jsem každý večer po venčení
na zahradě musela za prvé vzít na lopatku ježka a přenést ho někam za plot
a za druhé umýt Bobešovi úplně zkrvavenou tlamu od toho, jak se
marně snažil ježka zakousnou, teď na podzim změnil taktiku. Už se ho
nesnaží zakousnout, nýbrž donést si tu zablešenou a píchající kouli domů.
Jak na něj vystartuju, okamžitě ho pod schody vyplivne a dělá že absolutně
neví kde se tam ten ježek vzal. A já pak musím každý den z něj lovit ty desítky
blech, které na něj za tu chvilku jeho hrátek z ježka přelezly. Takže mne
pravidelně tahle období stojí tak půldruhého tisíce za protibleší pilule
pro celé psí a kočičí osazenstvo.... Naštěstí to nejsou vyhozené peníze
jako v případě různých vodiček za krk, na které ty blechy už mají vyvinutou
silnou rezistenci a vesele si po jejich aplikací po psech a kočkách
rejdí dál. Takže včera dostal piluli Bobeš a Jutýsek, oba už mají totiž
pěknou alergii na bleší kousnutí a ještě dostane ten zbytek, který je odolnější...

04 října 2016

Vzpomínáte si? aneb Retro počtvrté ..... ....



Opět jsem zase v dosahu normálního internetu
a tak se zase můžu věnovat psaní. Udělali jsme si víkend
takový výletový. V sobotu mne totiž manžel vzal za jeho sestrou,
která po pár desítkách let po nás také prodala pražský byt a zakoupili
se švagrem domek na vsi. Ovšem měli štěstí v tom, že to není to není
tak daleko od Prahy. Navíc to je jen pár kilometrů od vsi kde bydlí její dcera.
A tak nakonec celá naše famílie Pražáků, krom mé maminky, skončila
na vsích. Jen bohužel díky tomu, že cesta tam je dost křivolaká,
po úzkých silnicích klikatících se serpentinami po třech hřebenech Brd,
nemám skoro žádné fotky. Ne že by nebylo CO fotit, ale spíš nebylo pořádně
JAK fotit. Z jedné strany údolí Berounky, z druhé vysoké skalní masívy Českého
krasu a mezitím úzká silnička tak akorát že se tam mohla vyhnout
dvě auta. A spousty kolařů a motorkářů. Takže zastavit někde bylo
hodně nebezpečné, tak jsem se jen mohla dívat kolem a litovat, že ta silnice
není trochu širší ..... návštěva se vydařila, dokonce jsem si z ní dovezla
nějaké trvalky a ještě mám povoleno si kdykoli přijedeme odvézt další.
Ona totiž švagrová je naprostý laik co se týče zahradničení a jako
taková, vyzískala koupí domku i nádherně založenou a osázenou zahrádku.
Je to trochu nespravedlnost, protože já tady musela všechno začínat
z gruntu a ona k tomu přišla jak slepý k houslím a navíc k zahradničení nemá vůbec
vztah. Vyrůstala a žila celý svůj šedesátiletý život buď v činžáku
nebo paneláku. je mi líto té paní co tu zahrádku zakládala, milovala a
obhospodařovala protože jak znám švagrovou i švagra, za chvíli to bude
jednop velké zaplevelené cosi ....

Takže to je tak v kostce o víkendu, a teď se počtvrté podíváme
na výstavu RETRO. Tentokrát už definitivně skončila móda a začíná
trochu všednější život. A myslím, že zde také bude na co vzpomínat. Tentokrát
na věci používané na plážích, kuchyních, koupelnách a pak na malé mlsky ....









29 září 2016

Vzpomínate si? aneb Retro po třetí ....



Opět nejdřív odpovědi na otázku které šaty z minulého článku
jsou původní, a které jsou novými inspiracemi módních návrhářů.







Dnešní článek je věnovaný módním doplňkům. Kabelkám, botám a kloboukům....
Jen tentokrát asi budete muset lovit v paměti kdy jste jaké boty viděli nosit nebo sami nosili,
na skle se ty údaje nedaly vůbec nafotit.
A popravdě letos, jak jsem zjistila, poletí na podzim velké klobouky!