Faustův dům .....

Jak jsem minule slíbila, v několika dalších (asi mnoho) dnech

se budeme společně brouzdat po výstavě skalniček kterou jsem po

ix desítkách let kdy jsem v době konání nikdy v Praze nebyla, konečně

měla štěstí zhlédnout. Je to výstava známá, s letitou tradicí a pro skalničkáře

něco velmi prestižního. A je prodejní. Což ovšem mně přineslo velké zklamání,

neb z těch mnoha krásných kytiček jsem si nemohla koupit nic, protože

bych to musela vláčet vlakem a jak se znám, při jedné či dvou by prostě za ty ceny

nezůstalo .... Nafotila jsem tu spoustu fotek, které jsem rozdělila

do více článků, povětšinou tak, aby byly pohromadě vystavované druhy.

Ale jako první vám představím místo konání.

Faustův dům.

Není asi v Praze místo víc tajemné a opředené legendami jako tento

pražský palác, který pod jeho jménem asi nikdo nezná. Dům stojí

v dolní části Karlova náměstí a sousedí s Všeobecnou fakultní nemocnicí z jedné

strany a s kostelem sv. Jana Na Skalce z druhé.

To jméno je Mladotovský palác, nicméně již spousty generací Pražáků i mimopražských

návštěvníků ho znají jen pod jménem muže který vlastně asi vůbec neexistoval

a jde tak o člověka, který existuje jen v pověstech.

Teto dům,nebo chcete - li palác, jehož kořeny sahají do gotiky 14. století,

byl několikrát přestavován. Nejdříve do podoby renesanční a pak

Františkem Maxmiliánem Kaňkou do dnešní barokní podoby.

V polovině 16. století jej koupil rudolfínský šarlatán, známý magistr

Edward Kelly a začíná tak jeho tajemná historie. Zřídil si zde alchymistickou laboratoř

v které se, stejně jako jiní alchymisté na dvoře Rudolfa II., pokoušel o výrobu

zlata z obyčejného olova. Jeho kariéra však v Praze nabrala ne zrovna

šťastný obrat a po několika vážných půtkách se zákonem (ostatně

z Anglie už přijel bez uší, které mu kat uřezal za padělání listin) byl odsouzen

k uvěznění na hradě Křivoklát. Odtud se pokusil uprchnout, leč při útěku

si zlomil nohu, kterou mu o něco později musel lékař amputovat. Z Křivoklátu

byl přesunutdo mosteckého Hněvína kde hned následující rok po uvěznění

spáchal sebevraždu.

Dalším z majitelů, který přispěl k jeho tajemné historii ještě více než magistr Kelly,

byl hrabě Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk. V domě měl mnoho přístojů na

principech optiky, elektřiny a magnetismu, různé mechanické figuríny na pero

a samozavírací dveře. Při různých chemických pokusech prý šlehaly z oken

plameny a po Praze se začalo říkat, že zde řádí ďábel. Ovšem bádání tohoto

šlechtice přineslo i několik lékařských objevů z břidlice, jejíž ložisko našel pod domem.

Vyráběl z ní mast, vodu a sůl a tyto léky se používaly na revma a kožní nemoci.

Neblahou pověst domu završil jeho poslední obyvatel, někdejší kaplan vedlejšího

kostela sv. Jana Na Skalce, který zde žil na přelomu 19. a 20. století a byl

přímo posedlý funerálními předměty a smrtí vůbec. Říkalo se o něm, že

dokonce spí v rakvi. V době romantismu pak vznikla pověst o Faustovi, který

upsal duši ďáblu. Jako důkaz prý sloužila díra ve stropě kterou s dlouho nedařilo

zazdít a kterou měl čert Fausta odnést. Asi posledním tajemným okamžikem

Faustoa domu byl nálet na konci II. světové války, při kterém byl zničen sousední

Emauzský kostel. I Faustův dům dostal zásah zápalnou pumou, kerá dům sice hodně poškodila

nicméně dům nevyhořel. Prý za to mohlo sedm koček zazděných do jeho základů

jejichž kostry se skutečně po válce při opravách našly .....

Výstava se konala v krásné zahradě hned vedle Faustova domu, která

sousedí s kostelem sv. Jana Na Skalce. tento kostel vám později představím

v některém kole Sakrálních staveb.

---

Krásná Dientzhenhoferova brána zevnitř ....

..... a zvenku

Reliéf se sv. Janem Nepomuckým

V domě sídlí známá pražská lékarna U Fausta

Tolik trocha dějepisu a zítra zas hurá na botaniku ....

Comeback do výstavního kruhu .....

Tak do téhle rubriky jsem přispívala naposledy v roce 2014

a před tím ještě v lednu 2013. A na téhle výstavě, kterou

jsme dnes absolvovali, jsme byli naposledy 15.6. 2013.

Tak dlouho už jsme se s Bobešem nikde nebyli vystavovat....

Částečně díky ne dobré situaci která zavládla doma, ale hlavně rok a půl

trvajicí nemoci, která se zatím naštěstí! zastavila a tak nám dala šanci

zkusit to zase ve výstavním kruhu. Nějak jsem se ani moc nešířila o tom, že

se na výstavu chystám, protože se už bojím jakéhokoli pozitivního

záchvatu těšení, jelikož vždycky když už jsem si ho dovolila, něco se

ošklivě zvrtlo a my byli zas na začátku se psem který končil na kapačkách.

Dokonce jsem zariskovala tak, že jsem pozvala vety kteří se o Bobeše starali

jako poděkování za to, jak mi ho skvěle kurýrovali a díky nimž jsme se zas

postavili do výstavního kruhu. Ještě večer, když už jsem měla Bobeše

vykoupaného a načesaného jsem měla trochu obavy co mě do rána čeká.

A snad díky tomu či co, se mi podařilo málem zaspat. Naštěstí je výstava

tady kousek v Lanškrouně takže jsme dorazili ještě v časovém termínu.

Jen jsem zapomněla v tom zmatku vzít rodokmen a očkovák. Bohudík

(ale i bohužel, protože tohle by se mělo sakra kontrolovat) nás bez

problémů pustili. Bobeš zvládnul všechno se svým obvyklým stoickým klidem

(narozdíl od manžela, který byl šíleně nervní, pořád mě buzeroval a

pořád mu něco vadilo) a že jsme, ač jediný dandík na výstavě, dostali jen V1

bez všech titulů je pro mě největší vítězství. (tak jo, jsem trochu zklamaná)

Vždyť kdo by ale ještě v lednu, kdy vážil místo 12 kg jen 7 , a byl jak chodící anatomický

atlas psí kostry věřil tomu, že v červnu bude zpátky ve výstavním kruhu ......

Dokonce i veterinář kvůli nám posunul ordinaci a přišel se podívat

a sakra se divil když Bobeše viděl

Barevné elegie V ......

Stejně jako při jiných výpravách na Petřín, tak ani

teď jsem neodolala a zašla do Trvalkové zahrady. Je krásná v každém ročním

období, a v každém jízdobí něco jiného. Ovšem na jaře, to je pastva pro oči. Tulipány už sice

byly odkvetlé, jen pár posledních mohykánů ještě dokvétalo mezi kvetoucími japonskými

dřevitými pivoňkami. Za to jedna stráň se modrala ladoníky, a zeď u vstupu krášlila

přenádherná vistárie a dvě barvy horského klemátisu. Právě tahle tříbarevná kombinace

mne do zahrady zatáhla. Stejně jako po celém Petříně nebo Hradčanech i zde

bylo velké množství japonských turistů obdivujících květiny. Asi se byli podívat

jak to dělá konkurence . Když jsem si fotila vistárii, přišla ke mě jedna

z účastnic soubojových klání a podala mi svůj aparát, jestli bych jí u té nádhery nevyfotila.

Domlouvaly jsme se rukama nohama, protože mluvila anglicky takže to bylo takové

trochu zajímavé. Trochu jsem jí rozuměla, ale neuměla odovědět. Ale nakonec to dopadlo

dobře, jen než jsem si jí vyfotila já vzala roha a zas pospíchala do arény ....

---

Vistárie úžasně voní, pro někoho to už může být vůně těžká a silná,

něco podobného jako u hyacintů, ale já se nemohla dočmuchat

Clematis montana růžová forma světlá .....

..... a tmavší

A samozřejmě azalky. Ty tvoří velkou část keřů úo obvodu zahrady

Japonské dřevité pivoňky, to jsou neuvěřitelné krasavice v neskutečných

barvách ale i variantách květů. Jednoduchých, poloplných i plných. Pamatuji

se na nádherné ohromné keře v dolní části Kinské zahrady, u Letohrádku Kinských.

Ani nevím jestli tam ještě jsou, zatím jsem se tam ještě při výpravách nedostala.

Jak se jmenuje ta bílá květinka nevím, viděla jsem jí pak i na výstavě

skalniček, ale nebyla u ní popiska

Těmito květy se loučím ze sobotou 7.5. a na řadu přijdou květy

z nedělní návštěvy skalničkové výstavy v zahradě Faustova domu, které

budu prokládat obrázky z barokního areálu Skalka na Mníšku. To aby těch

květů nebylo zas taková záplava .....

Šesté kolo a páté vyhlášení ......

Tak jsem článkem o tom že jsem konečně vyzrála

na tablet asi všechno zakřikla, protože hned druhý den mi,

i přes automatické ukládání, podvakrát zmizel článek do dvou třetin napsaný

a s vloženými fotkami, a tak jsem to prostě odpískala, a dál jsem už

nepokoušela nervy. A tak k vyhlášení vítěze pátého kola se dostávám

až dnes. Jsem sice doma už od předvčera, ale jako kdybych nebyla.

Vzhledem k okolnostem jsem musela zvolit variantu návratu o něco později a tak

jsem za deset minut čtyři odemykala dveře baráku, fofrem se převlíkla,

bafla koupenou pizzu na nádraží, abych s úderem čtvrté už byla

nastoupená před hospodou a mohla otevřít. Naštěstí naprosto stejně se mnou dorazila

šéfová takže jsem nebyla ani peskována za pozdní příchod.

Nicméně jsem byla z výšin dobré nálady po skvělém víkendu

i příjemném pobytu na chatě hodně rychle naprosto jinými

a dost scestnými připomínkami a kázáním vrácena na pevnou zem. Nu což....

Domů jsem dorazila o půl jedenácté a tak akorát jsem měla náladu na to umýt se

a zachumlat do pelechu. Dneska od rána zase pro změnu

zlidšťuji náš příbytek po dvoudením hospodaření mého muže.

Navíc zas musím hupky šupky na penzion a pak opět otevřít

a ztrávit další odpůldne v hospodě. Takže až to všechno i se zahradou

bude hotové, další týden dovolené by byl na místě .

Ale teď k vítězi. Jsem vaším hlasováním nadmíru spokojená,

neboť ten obekt který vyhrál a jeho fotoprezentace si to opravdu zasloušil.

A pak, je to tak trochu v rodině .

Vítězem pátého kola se tedy stává .....

Klášter v Kladrubech u Stříbra

(MartinV 5 hlasů)

na druhém místě se třemi se umístila MarijaKes a kaple sv. Jana Sarkandera

Gratuluju moc Martine, a těším se na další fotky. Tedy pokud budeš

zas chtít přijmout u mne pohostinství .....

Mým příspěvkem v tomto kole je snad nejkrásnější kostel ve zdejším

okolí. Alespoň pro mne jednoznačně. Vždycky jsem z něj viděla jen špičku

věže a netušila jaký klenot se pod ní skrývá. Moc se tedy o něm nikde na netu nepíše, jen pár

větiček, ale myslím že mnohem zajímavější je pohled na něj.

Když k němu totiž přijdete blíž, máte dojem že vás nějaký kouzelný lektvar

přenesl do středověku někam do staré Anglie nebo Normandie. A čekáte

kdy se kde objeví skupina rytířů.

Kostel je věnovaný sv. Janu Křtiteli a nachází

se v obci Damníkov u Lanškrouna. Jeho nynější podoba je neoogotická,

a stojí na místě původního opevněného gotického kostela z přelomu 13. a 14. století.

Ten nesl jméno sv. Prokopa. Původní kostel byl zbořen v roce 1895

a stavba nového probíhala od roku 1895 - 1898 podle plánů K. Weinbrennera.

Některé ze stavebních prvků z původního kostela je dodnes k vidění zazděných ve hřbitovní zdi.

---

Vchod na hřbitov který ke kostelu patří, nějak moc nenasvědčuje

jaký architektonický klenot se za vysokými stromy skrývá .....

..... jenže když dojdete k samotnému kostelu, je to už jiné. Některé

prvky spíš odkazují na hrad. Vrata, schodiště, vchod ....

Díky volnému placu kolem kostela se docela dobře fotilo.

Sloup sv. Prokopa z roku 1710

Okolí kostela přímo vzbuzuje vaší fantazii. No řekněte, nečekali by jste tu třeba

zapuzenou královnu Eleonoru Akvitánskou procházející se tu se svými zbylými dvorními dámami ?

Tedy až na ty sloupy na elektrické vedení ....

Hřbitovní zeď v které jsou zakomponované dochované stavební prvky z původního

kostela

Původní gotický portál

A jedna dedikace na konec

A ještě jedna zajímavost na konec. Tento kostel se dostal mezi ty české stavební skvosty,

které jsou jako papírové modely vyšlé v nakladatelství Albatros.