03 května 2014

Lázeňský deník Lázní ducha....kapitola Hudba


K lázním patří odjakživa hudba.
Lázeňské orchestry na kolonádách byly vítanou atrakcí, taneční večery či odpoledne
skýtala vítanou možnost k seznamování se z ostatními návštěvníky a léčicími se pacienty.
Zpestřovaly určitou fádnost lázeňských dní a i místní obyvatelé se rádi připojovali k poslechu.
Samozřejmě že i na zahájení této lázeňské sezóny nesměla hudba v žádném případě chybět. Zněla po celý den až do pozdního večera. Střídaly se žánry, zpěváci i hudebníci, od několika muzikantů až po Komorní lázeňský orchestr .
I místa produkcí byla různá, zámecký pivovar, Váchalova ulička, Toulovcovo náměstí, Smetanův dům, zahrádka Portmonea (Portmoneum je muzem spisovatele a grafika Josefa Váchala) až po závěrečnou párty v Music Clubu.

Samozřejmě že jsme se nezúčastnily všeho, spíše jsme se směrovaly až na večerní produkce, ale něco i z dopoledne a brzkého odpoledne by se našlo....


Nejdřív u kostela a později na Toulovcově náměstí skvěle swingoval Classic Jazz Memorial




Na spojnici mezi Toulovcým náměstím a Šantovým hrálo sdružení děvčat u kterých mne překvapil dost nezvyklý výběr nástrojů, říkají si Dudlajdá fagotiky a jak už je z názvu možno poznat, hrají na fagoty....a musí se uznat že jim to taky pěkně šlapalo.


Atmosféru první republiky přiblížily i zpívající chudé dívky, vydělavájicí svým zpěvem nějaký ten krejcárek pro rodinu strádající v bídě. Ona prostřední dívenka patří do těch bohatých kruhů které jim občas pár krejcary přispěli


A už se dostáváme k podvečerním a večerním produkcím. Když jsme po malé oddychové přestávce opět dorazily na místo dění, na pódiu se právě předváděl Pražský Ukulele Band a japonské vokální trio Tři bílé vrány....před nimi se ještě ale za naší nepřítomnosti předvedl Jan Smigmator se svým Swinging Quartetem. Bylo docela zajímavé slyšet třeba písničku Mackie Messer v japonštině. Ale musím říct že ukulele mne tedy nějak moc neoslovila, chvílemi to znělo jak sbor balalajek....



Ovšem tyhle statické hudební produkce nejsou na focení nic moc. Ale když nastoupil Vojta Kotek a skupina The Zevláky spolu s bubeníky z Marimba Live Drums rázem jeviště obživlo. Rock který se z něj linul lahodil nám odchovancům ale i mládeži a jak uvidíte v další kapitole i docela malým posluchačům...
Proto je z tohoto vystoupení také nejvíc fotek.

Nejprve se jak vidno Vojta z chudého studenta proměnil v rockera a představil kapelu


....a pak se pomalu z hodného hocha....


....měnil v baskytaristu a zpěváka...


....aby se ve finále změnil v tvrdého rockera s cigárem a definitivně tak shodil slupku slušňáka....


....který ovšem po tom všem nasazení byl řádně spocen a unaven....


....a není divu, protože se do toho kluci řádně a s plným nasazením obuli!










Dalším na řadě byl excelentní herec (je to zajímavé jak se začínají herci prosazovat i v hudbě) a skvělý písničkář Jiři Schmitzer. Ani jeho nebylo moc lehké fotit protože jak fotit akčně písničkáře s kytarou? Ale pásr snad zajímavých fotek také nabízím.
Váhala jsem jestli ty tři první fotky nezařadit do kapitoly Děti, protože ony malé slečny byla snad větším protagonistou než samotný zpěvák, ale nakonec jsem je nechala v této kapitole.






Tuhle fotku jsem záměrně nezesvětlovala ani s ní nic nedělala, líbila se mi ta její atmosféra, i to že vlastně takhle vidí, ač sám v záři reflektorů, zpěvák z pódia své fanoušky. Tedy spíš nevidí.....





U tohoto vystoupení šlo hlavně o skvělé texty a průvodní slovo pana Schmitzera, něco jsem nahrála na mobil jenže to z něj nějak bohužel nemůžu vytáhnout.....

Většina čísel se protáhla natolik že se o dost posunul i čas začátků dalších. Takže v době kdy měl začít poslední koncert a to YoYo bandu na který jsme se moc těšily začínal akorát pan Schmitzer a na nás už začala doléhat únava z celého dne, takže ač nerady jsme ani ho nedoposlouchajíc nastoupily cestu domů pod peřinky....ještě že už má dcera rozkládácí sedačku a já se mohla u ní v klidu vyspat a v neděli mne vyzvedl manžel.....




02 května 2014

Lázeňský deník Lázní ducha....kapitola Osobnosti


Že se zahájení lázeňské sezóny zúčastnilo
i několik známých osobností z kultury jsem se už letmo zmínila v úplně prvním článku.
Jedním z hlavních protagonistů byl pan Zdeněk Svěrák a Vojta Kotek. Ti zahajovali sezónu buď proslovem nebo scénkou s rozdávání chlebů chudým studentům. Ale nebyl to jen pan Svěrák jako zástupce Cimrmanů, ale i pánové Weigel a Brukner kteří se zúčastnili vernisáže svých děl v Zámeckém pivovaru. Někde se po městě pohyboval další z Cimrmanů pan Hraběta, ale nikde jsme na něj nenarazily......a velkou pochvalu si zaslouží pan Žmolík za celodenní maraton moderování a to velmi vtipného.
Takže koho zachytilo moje "paparazzi" oko.....

Ten pán s panem Svěrákem je tuším pan Václav Kotek, manažer a herec z Divadla Járy Cimrmana a otec Vojty Kotka který občas s Cimrmany také vystupuje. A tvář doktora Humhala je vám také určitě známá.....



Pan Weigel


Pánové Humhal, Brukner a Weigel



Pan Svěrák byl úžasný. Mile si s každým popovídal, podepsal se i vyfotil. Bez nějakých namyšleností, bez toho že by dal na sobě znát jakékoli rozladění když se všichni okolo něj sbíhali...ale nejvíc z něj byly nadšené děti




Sbor Litomyšlských paní a dívek, pánové Svěrák, Brukner, Weigel a Kotek


Myslím že určitě poznáte i muže s buřinkou.....člen Dejvického divadla Martin Myšička


Pokud sledujete jeho výkony v televizních inscenacích, filmech i seriálech nebo na prknech Dejvického divadla určitě budete se mnou souhlasit že se z kluka z reklamy pro jednu stavební spořitelnu vypracoval na velmi kvalitního herce


Skvělý celodenní výkon pana Žmolíka si zaslouží obdiv a velkou pochvalu


Tyhle fotečky patří mezi dceřiny nej....prej půjdou do rámečkuMrkající
Těch z Cimrmany si ovšem váží nejvíc
Nejhorší je že si člověk uvědomuje jak ten čas nejde zastavit.... takhle tváří tvář pánům Cimrmanům....




Já jako fotograf jsem přišla zkrátka, ale uznávám že dceři to sluší s nimi víc....

01 května 2014

Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli...



Mno, s novým měsícem je tu nové kolo soutěže a tak abych vás navnadila k tomu se přidat
ukáži vám dnes další s dominant města Litomyšl, protějšek kostela Povýšení sv. Kříže z prvního kola a kostela který
se navrátil do života ao kterém by se dalo říct že "utekl hrobníkovi z lopaty" v tomto případě že unikl bouracím strojům na poslední chvíli.....
Podle názvů a časové posloupnosti v nich ( Nalezení a pak Povýšení) měl být vlastně on první, ale ještě že nebyl, protože bych vám pak nemohla ukázat i interiér, který je celý znova nově vybudován. A to díky tomu zahájení lázeňské sezony kdy byly všechny kostely alespoň přes mříž k nahlédnutí. Mám jen dva protože to už by se fakt nedalo postíhat.

A z webových stránek města Litomyšl něco o historii tohoto kostela
(ostatně tyhle stránky jsou velmi dobré a člověk tu vždycky najde co potřebuje)

Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže s kolejí

Řád piaristů byl do Litomyšle uveden Frebonií z Pernštejna v roce 1640. Piaristé (do Litomyšle přišli z Mikulova) byli řádem vzdělávacím, jejich cílem bylo vychovávat ve svých školách především chudou mládež. Litomyšlské piaristické gymnázium bylo otevřeno v roce 1644. V té době už stála tři křídla piaristické koleje (poslední bylo dostavěno až roku 1681) a školy s malým kostelem na místě dnešního chrámu. Součástí koleje je refektář se štukovou a malířskou výzdobou a podobně zdobená kaple zvaná Očistec. Už při založení koleje vznikla rozsáhlá, později několikrát upravovaná zahrada se sadem, která dnes tvoří důležitou část komplexu tzv. Klášterních zahrad.
V roce 1714 začal majitel litomyšlského panství, hrabě František Václav z Trautmannsdorfu se stavbou nového velkého kostela a nových škol. Namísto původních plánů Mikuláše Rossiho byl přijat projekt významného barokního architekta Giovanni Battisty Alliprandiho (v Litomyšli - v proboštském kostele - je i pohřben), po jeho smrti v roce 1720 dokončoval stavbu kostela František Maxmilián Kaňka, který jen upravil vzhled fasád a byl zřejmě autorem interiérů. Budova školy (dnešní Muzeum a galerie) byla dokončena roku 1719 (nad portálem byla osazena socha zakladatele řádu - sv. Josefa Kalasanského), stavba kostela o tři roky později. Na výzdobě kostela se podílela řada dalších významných umělců - sochy čtyř evangelistů v křížení a sv. Václava a sv. Prokopa na fasádě vytvořila dílna M. B. Brauna (Jiří Pacák), klenbu kupole vymaloval r. 1728 Václav Jindřich Nosek a obraz na hlavním oltáři dodal významný italský malíř F. Trevisani. Kostel se stal neodmyslitelnou součástí panoramatu města a je jednou z nejvýznamnějších barokních staveb regionu.
Vybavení kostela utrpělo nejprve několika požáry - zejména v letech 1735, 1775 a 1814. Při požáru r. 1775 bylo velice poničeno vnitřní vybavení, výmalba kupole, která už nebyla obnovena, a padl mu za oběť i oltářní obraz, který byl o tři roky později nahrazen kopií profesora vídeňské akademie V. Fischera. Zařízení bylo doplňováno ještě i v průběhu celého 19. století.
Varhany na kůru, kdysi jeden z nejlepších nástrojů ve východních Čechách, dnes bohužel v dezolátním stavu, postavil ve 20. letech 19. století kutnohorský varhanář Horák.
Kostel sloužil především bohoslužbám otců piaristů a studentů piaristických škol. Stal se také místem posledního odpočinku příslušníků řádu i hrabat z rodu Trautmannsdorfů a Valdštejnů-Vartenberků.
V letech 1948-1949 proběhla na dlouhou dobu poslední oprava kostela (opravy věží a krytiny).
Už od roku 1958, kdy byl poprvé oficiálně konstatován havarijní stav celého kostela, se pak táhnou neúspěšné snahy o jeho rekonstrukci. V roce 1972 byl kostel převeden do vlastnictví státu (od té doby jej spravuje Památkový ústav v Pardubicích, dříve KSSPPOP). Teprve v roce 1978 byl zpracován projektový úkol na celkovou rekonstrukci, práce však ani poté nezačaly. V letech 1981-82 bylo demontováno vnitřní zařízení kostela a část vybavení byla předána k restaurování; k plánované demontáži soch evangelistů a varhan však už nedošlo a práce byly opět zastaveny. Na začátku devadesátých let proběhlo v kostele několik koncertů v rámci festivalu Smetanova Litomyšl.
Už v roce 1967 bylo zjištěno demolování rakví v kryptě kostela, vandalové se ostatně podepsali i na ničení ostatních částí stavby.
V letech 1991-94 pak proběhla částečná rekonstrukce chrámu. Opravena byla střecha (zejména nebezpečně prověšené krovy), obě věže a fasáda. V letech 1997-2000 pak byla opravena i budova koleje. Piaristický kostel není dnes veřejnosti volně přístupný. Na rehabilitaci interiéru tato významná památka teprve čeká.

Určitou zajímavostí Litomyšle je že ač má pět kostelů tak nemá žádné "živé" zvony. Všechny totiž byly zrekvírované za obou světových válek a byly přetaveny na vojenský materiál.....děs běs.....od února běží sbírka na tři zvony sv. Václava, Panny Marie a sv. Josefa a všude po městě byly při příležitosti zahájení sezóny pokladničky kam se přispívalo. A jak jsem tak viděla, lidé nešetřili....

Dovolte mi tedy abych vás pozvala na cestu okolo kostela i dovnitř.....


Pohled na kostel z Toulovcova náměstí





A to už jsme v Klášterních zahradách, pohled od kapitulního chrámu



Pohled ze Zámeckého návrší.....vedle kostela revitalizovaná budova Filozofského gymnázia na kterém učil Alois Jirásek. Od dvacátých let minulého století slouží jako městské muzeum.






A ještě několik detailů výzdoby




A teď vás zvu na prohlídku interiéru









K tomuto kostelu vede jedna zvláštní, ale krásná cesta spojuje Toulovcovo náměstí se Zámeckým návrším. Je to krytá chodba z dřevěnými schody a malými bočními okénky. Fotila jsem jí večer po cestě domů. V době kdy jsem fotila v únoru kostel byla ještě zahrazená prkny.....


A to by bylo o piaristickém kostele asi tak všechno.....