Struktury....

Málo kdo si všímá na procházkách jak rozdílné struktury mají kůry stromů a keřů. A to i stejných druhů. Liší se stářím, místem růstu, povětrnostními podmínkami. A přitom i když je to "jen" obyčejná kůra, má své kouzlo....

Síla vody.....

Když jsem dneska viděla fotky na kamarádčině blogu, mimochodem velmi vydařené, které nafotila včera na Kampě, jako mávnutím kouzelného proutku jsem se dostala proti proudu času opět do srpna roku 2002, a vzpoměla si, jak u nás běžela od rána do pozdního večera televize a v ní zpravodajství o Velké vodě. Pamatuji se jak jsme s dcerou se slzami v očích seděly u obrazovky a s hrůzou pozorovaly co se děje v naší milované Praze.

Ty masy valící se vody, před kterými není úniku. Absolutně stichlé město, z kterého se ozývaly v pravidelných intervalech jen sirény, evokující atmosféru města ve válečném konfliktu. A jako v bojové zóně to v Praze i vypadalo, hromady pytlů s pískem, uzavřené celé ulice, hlídkující

policisté....

Obrázky ze zatopeného Karlína, hrozné a zároveň fascinující...

Strach o ty nádherné a nenahraditelné památky, které byly v ohrožení, čekání zda nakonec nepovolí pilíře Karlova mostu, jak už se ostatně jednou stalo, a hlavně absolutní bezmoc tváří v tvář té nezkrotné a nezkrotitelné síle vody. Jedinou útěchou nám bylo, že obě babičky bydlí vysoko a daleko od rozběsněné Vltavy a že se tudíž o ně nemusíme strachovat.

A pak při první popovodňové cestě na chatu, po hodně zničené Strakonické, přes Lahovice a Velkou Chuchli, když jsme viděli ty "zaparkované" chatičky z Radotína na překážkách chuchelského závodiště, rozbourané skladové haly při březích, náplavy větví, trávy a různého smetí které byly ve třetině výšky topolů podél závodiště, to byla síla....

Říká se kdo nezažil, nepochopí. Já si tu bezmoc před stoupajícím živlem zažila na vlastní kůži v roce 1997, kdy se dá dělat jen jedno, to nejcenější dát na půdu, a jen čekat.Slyšet vzrůstající hukot vody, poměřovat o kolik stoupla za určitý čas, a přemítat jak vysoko to ještě půjde. Přemýšlet jak a do čeho případně zavřít domácí miláčky aby se dali při případné evakuaci odnést, protože ani na vteřinu neuvažujete o tom, že by zůstali v ohrožení.

Naštěstí to u nás nebylo tak tragické jak jinde, pár domů trochu proteklo, ale nikdo nepřišel ani o život ani o dům a majetek.

Ale ani veškerá nejsugestivnější televizní zpravodajství nikdy nepřiblíží to co člověk zažívá, onu pachuť všudypřítomného strachu a bezmoc, pokud si to neprožije třeba i jen z části, sám....

Za poslední dva dny i u nás začala řeka stoupat, ale už ne tak dramaticky, protože i vodohospodáři a rybáři se už naučili jak zacházet z velkým rybníkem na toku říčky protékající naší vsí. A dokonce to i chvílemi dnes vypadá, že snad i to sluníčko přeci jen povyleze, tak snad nás žádná další katastrofa už nečeká....

Kostely - magická místa.....

Kostely jsou místa kde se sbíhá minulost, často i velmi vzdálená, s přítomností. Kostel je často jedinou zachovanou stopou, kterou nám zde zanechal jeho stavitel. A někdy ani jeho jméno není známé, jen jeho dílo. Ať už se jedná o kostel v malé vísce, nebo o známou katedrálu, vždy byl určitým stmelovacím prvkem. Ovšem někdy i prvkem rozkladným. Musím přiznat hned ze začátku, že jsem člověk silně ateistický a navíc s velkými výhradami k církvím jako takovým. Právě pro jejich rozkladný účinek a velkou nesmiřitelnost. Vždyť kolik jen zla přinesly a stále přinášejí po celém světě války vedené ve jménu boha. Ať se jmenuje jak chce, a i důvody se zabalí do politických frází, stále prvotním důvodem je víra, a to jakákoliv. Nesnášenlivost muslimů vůči křesťanům. Křesťanů vůči Židům. Katolíků vůči hugenotům. A další, a další. Samozřejmě někdo může namítnout, že ne všechny válečné konflikty vyvolala církev, a má samozřejmě pravdu, jen chci poukázat na to, že VĚTŠINA konfliktů vznikla a vzniká kvůli církevní nesmiřitelnosti

Nicméně samozřejmě se nedá ale ani přehlédnout jejich role vzdělávací, kulturní i humanitární. I když je v tom určité schizma, posílat pomoc lidem na místa, kde dochází dnes a denně k masakrům právě kvůli bohu. Ale kde vznikaly první špitály, školy pro chudé, lékařské univerzity? U klášterů, jako církevních zastoupení. Vždyť kolik význačných vědců a myslitelů kvůli církvi mohlo v minulosti vystudovat a věnovat se vědě. Kolik mistrovských děl malířských nebo sochařských by nikdy nevzniklo díky objednávce církve. A kolik nádherných katedrál a kostelů po celém světě by nestálo, a lidé by je nejezdili obdivovat.Možná si to ani neuvědomujeme ale velké množství z těch nejkrásnějších, nejzajímavějších a nejnavštěvovanějších památek je sakrálního původu, od egyptských pyramid po Gaudího katedrálu v Barceloně.

Já miluji kostely od dětství kdy jsem se svou babičkou chodila po Praze a ona mi vyprávěla o těch kdo je postavili, co kde je v jakém kostele zajímavé, jaká pověst se k němu váže. I když byla věřící, nikdy se mne nesnažila do své víry vtáhnout. Naše procházky byly ty nejlepší a nejzábavnější hodiny dějepisu kterých se mi kdy dostalo

Při návštěvě Týnského chrámu se samozřejmě nedal vynechat hrob Tycha de Brahe a při pohledu na protější staroměstskou radnici nevzpomenout na smutné události doby pobělohorské a popravy sedmadvaceti českých pánů, což ovšem byla opět genocida české protestantské šlechty ze strany katolických Habsburků. Vedle Týna v domě u Kamenného zvonu pobývali čeští králové, ať už Václav II, nebo Jan Lucemburský a i Karel IV.

Vyprávěla mi o historii dvora a celnice za Týnem zvaným Ungelt, místě kde se ubytovávali obchodníci z celého světa a kde se sbíhali prameny bohatství ze zboží dováženého do Českého království.

V kostele Svatého Mikuláše mi vyprávěla o legendě vážící se k jednomu obrazu, obrazu sv. Xaveria, která posloužila romanopisci Jakubu Arbesovi k napsání povídky o tajných symbolech na obraze které vedou k velkému pokladu

V kostele u sv.Havla visí na zdi stará zčernalá uschlá ruka která prý patřila jednomu zloději. Chtěl ze sošky Panny Marie ukrást drahocený náhrdelník a ona jej za tu ruku chytila a držela celou noc až do rána, kdy přišli biřicové a jelikož nechtěla ruku pustit, byla mu uťata a pro výstrahu pověšena na zeď.

Mám ráda vůni a atmosféru kostelů, ticho a hru světel a stínů, okamžiky kdy slunce proniká nádhernými vitrážovími okny aby na podlaze vytvořilo barevnou mozaiku. Pokaždé když jsem někam přijela moje první cesta vedla do kostela, nasát jeho magickou sílu, jen tak posedět a sklidnit se. Pozorovat lidi, kteří do něj přicházejí a přemýšlet o tom, jakým směrem se třeba ubírají jejich životy. Poslechnout si varhany hřmící Bachovu fugu, to je nádherný zážitek.

Jen tak posedět po hektickém dni v tichém kostele je úplný balzám na nervy a doporučuji to každému. A lhostejno jestli to je právě v tom kouzelném a prostém malém kostelíku na vsi, nebo některém z nádherných barokních či gotických kostelů ve velkých městech. Jde jen a jen o tu magickou atmosféru.

A když se o vánocích v kostelích objeví betlémy a rozsvítí adventní věnce a o když se začnou scházet věříci i ateisté na půlnoční mši, zazpívat koledy či poslechnout si velebné tóny Rybovi České mše vánoční, pak se konečně dostane na onu prvotní stmelovací funkci víry, kdy se zpomalíme a začneme uvažovat sami o sobě, najdeme si v té šílené rychlosti dnešní doby chvilku na klidné posezení, či prohození pár slov se sousedy i s cela neznámými lidmi. A v tom je právě ta magie okamžiku stráveného v kostele.

Vylezlo sluníčko...na chvilku :-(

Ačkoli to ráno nevypadalo, když se tak honily mraky přes to zatmívající se sluníčko odpoledne se naopak udělalo pěkně. A jelikož i teplota vylezla opět po dlouhé době nad nulu, zase jsme s paničkou vyrazili na lov. Ovšem obrázků, zvířátka necháváme na pokoji. Chvílemi se sice sluníčko schovávalo, ale pak si dalo říct a svítilo celou dobu. A tak se i pár pěkných obrázků podařilo.....

Přírodní úkaz....

Dneska(4.1.2011) bylo možno na obloze spatřit zajímavý přírodní úkaz.Částečné zatmění ne srdce, ale slunce...

Nevím jak kde, ale tady u nás bylo sice zataženo, ale šlo i tak dobře fotit. A tak pár nejlepších fotek dávám do "placu" pro ty, kteří si buď nevzpoměli, nebo neměli čas sledovat, nebo nevěděli že vůbec něco takového dnes probíhá a nebo měli úplné zatažení oblohy

Taky o těch druhých......

Jak už jsem jednou předestřel, žijí se mnou ve smečce i miciny. A tak by bylo nespravedlivé se jim nevěnovat, zvlášť když jsou tak pěkné a já s nimi vycházím jen v nejlepším. Tedy až na Majdu, s tou jen někdy. Ale spíš na mne syčí a seká po mně. Holt ta už jiná nebude.

Elvis se vyznačuje tím, že miluje malé krabičky a tím, že má smysl pro zvláštní pozice když spí.

Z Jutýska(U 2) se už stal velkej kocour, ale je pořád takovej rozevlátej a někdy dost bojavej. Proto taky, i když je to jedinej papírák mezi všema micinama, nechodí na výstavy. Byl by tam chudák pěkně vystreslej. Ale na zahradě na stromě se mu líbí, vyleze vždycky až nahoru a odtamtud pozoruje co se kde šustne

Majda zůstala tou zakaboněnou mickou s kterou jsem se seznámil jako malej. I když už se za ty dva a půl roku trochu zklidnila a dokonce se i sama příjde k paničce nebo pánečkovi pohladit a přitulit. Ale na mě stejně někdy syčí....

A teď kočičáci co už nejsou, Garfield, Máca a Kikča a Zrzek.Garfielda jsem ještě zažil pár měsíců, ale nesedli jsme si ani za nic.Ale to bylo tím, že Garfi byl v té době už starý pán, a navíc už v něm hlodala ta ošklivá nemoc, rakovina kostí.Byl ale ještě dlouho podobný svému jmenovci Garfieldovi z kresleného seriálu. Taky když měl ještě chuť k jídlu, zblajznul co se dalo, a měl dvě vlastnosti, které už žádná jiná micina u nás doma nemá. Strašně rád se mazlil s kýmkoliv z rodiny, jak si někdo sedl do křesla, na sedačku nebo na postel, už tu byl Garfi a mazlil se. A druhá bylo jeho hlasité předení, a když říkám hlasité, tak mi věřte, že bylo opravdu velmi hlasité. Za to neuměl mňoukat jako ostatní micky. Máca byl malej divočák, ale za pár dní si zvyknul a až do konce svých dní to byl přítula. Hrozně rád se vyvaloval na teple, na sluníčku na terase, na radiátorech, a hlavně s Kikčou byli dva, kteří si uměli otevírat dveře. Vždycky skočili na kliku a pak po ní pómalu sjížděli až se dveře otevřely. Jen Máca byl vyčuranější, počkal až to udělala Kikča.Ta byla roztomilá kočičí dáma, která se taky jako dáma držela stranou veškerých rotyk a bláznivějších her. A nakonec Zrzek, stejně jak všechny ostatní micky byl taky nalezenec, přišel jednou na podzim se zraněnou packou a už zůstal. Měl chudák docela smůlu, dostával pořád na frak od Baka I. Jednou mu natrhnul triko na hřbetě a pak na jednoho Silvestra, když bouchaly petardy, z čehož měl Bak panickou hrůzu, na Zrzu zaútočil a překousnul mu spodní čelist. Zrzkovou specialitou byl přepad ze zadu. Když si vyhlédl nic netušící oběť, skočil vždycky z nějaké výšky dotyčnému za krk. Tam se následně uvelebil a nechal se nosit. Bylo to vždycky o infarkt, ale on se tím evidentně dobře bavil 

Macíček(to je ten černobílej) a Kikča už nebyli naživu když jsem přišel a ani není moc fotek, na kterých jsou. Tedy jsou ještě na klasických fotkách, digitální éry se nedožili.Tyhle jejich fotky jsou z telefonu, tak nejsou tak kvalitní. Kikča byla kočina, která se nasáčkovala do rodiny když se panička s pánečkem nastěhovali sem do Rybníka, a už s nimi zůstala až do své smrti ve věku 16 let

Z dalších zvířátek které jsem už neznal, byli mí dva pejsčí předchůdci jezevčík Matýsek a kříženec Bak I. Matýsek se vnutil do domácnosti ještě v Praze na sídlišti, a Bak I, přišel stejně jak Kikča hned po nastěhování. Oba bohužel umřeli dřív, než si zaskloužili. Matýsek v devíti letech na ochrnutí páteře, což je u jezevčíků bohužel velmi časté a Bak I na rakovinu když mu bylo 12 let. Nutno podotknout, že oba na svůj věk nevypadali a byli do poslední chvíle čilí a veselí

Velkej Bráška Bak II a Máta. S Bakem si rozumím hned od začátku, nejdřív mne sice trochu trápil, ale pak už jsem si to nenechal líbit a teď se spolu honíme při procházkách a na zahradě, a já se k němu rád tulím, když během dne spíme. A to že Báča má lehací povahu je víc než jasné. S Mátou jsme na tom tak, že si ani nevadíme, ani se ale moc nekamarádíme. Asi to je tím, že je to už starší pejsčí dáma, a taky jako dáma se chová. Rezervovaně a klidně. Ale někdy se přece jen zapomene a pak přece jen snese když se k ní přilichotím a přitulím

Tak to by bylo o všech s kterými žiju nebo jsem alespoň chvilku žil.....