Proč nemám ráda únor, srpen a ...

 

.... hlavně svoje kulatiny? Protože v únoru odešli dva z našich 

milovaných pesanů, v srpnu čtyři z našich milovaných koček a když se blíží mé kulatiny, jsou jakýmsi magnetem pro nemilé věci v naší rodině. Tak ne že by ty průsery nebyly i jindy, o to se dokáže postarat stejně tak dobře nejen světová situace, tak i můj muž. Jenže mi připadá, že ty kulatiny to nějak víc přitahují. Posuďte sami.

Když jsem čekala bůhví čím tak neustále vynášenou padesátku, krátce před ní zemřela manželova maminka a naše jezevčička. Navíc ta šílená bilance a zjištění co vlastně jsem všechno za těch padesát let prošvihla, nebo vůbec nezažila! Teď, o deset let později, mám na hrbu šedesátku, stále jsem spoustu věcí nezažila a spoustu věcí prošvihla, a mám muže v nemocnici. Zatím sice "jen" se zlomenými žebry, ale v dnešní situaci aby se člověk bál aby tam nechytil i kokotvira, kterému se zatím úspěšně vyhýbáme. Anebo už máme za sebou. Bůhsuď. Jak se mu to stalo, to se mne neptejte, sama to totiž nevím, jen dedukuji dle stop, které jsem nacházela.

Situace se má tak. Naše obvoďačka, je doktorka - postrach zdravých i nemocných. Neptá se vás proč po ní chcete ty a ty prášky, nestará se, jestli je vůbec ještě potřebujete a už vůbec si nějak nezjistí jestli neberete ještě jiné prášky předepsané jiným doktorem. A tak se stalo, že muž poslušný jejich nařízení, nechal si napsat prášky na snížení tlaku. Jenže co čert nechtěl, už užívá prášky předepsané po jeho psychickém kolapsu specialistou. A ty prášky také snižují tlak. Kombinace obojího zapříčiňuje velké snížení tlaku a to, že mívá až moc živé sny. Dalo by se říct, že je tak nějak trochu náměsíčný. A dějou se věci. Tak teď mne třeba v pondělí o půl druhé ráno vzbudilo bouchání na dveře od domu. Jdu se tedy podívat co se děje, a vzadu za domem na schodech stojí můj muž, na jedné noze nazutou mou botu a na druhé nic. Pěkně vystydlý a koktá něco o tom, že byl ještě s dalšími detektivy zatýkat jakéhosi zločince a ten jim utíkal a on ho honil. A při tom se tak nějak nepřirozeně kroutil. Koukala jsem jak puk, pomohla do schodů, uložila ho, vynadala mu, že čumět celý odpoledne na detektivky z archívu je pěkná debilita.

A šla si zas lehnout. Jenže.... nedalo mi to, usnout jsem stejně nemohla a tak jsem ho šla zkontrolovat. Našla jsem ho jak sedí na posteli, čučí na skříň a evidentně ho něco sakra bolí. Znovu jsem ho uložila, dala mu ještě jeden polštář aby spíš seděl než ležel, dala mu i prášek proti bolesti a jelikož s ním stále nebyla žádná řeč, šla jsem zas zkusit spát. No zkrátím to, ještě dvakrát jsem šla dolů na kontrolu, to už naštěstí spal, o půl sedmé jsem zavolala do práce že prostě nejdu nikam, a konečně usnula. Až světlo odhalilo různé stopy z kterých jsem si poskládala co se asi tak mohlo stát. Před dveřmi se válela moje kreditka a jedna jeho bota, a v buxusech zela velká díra kam evidentně spadl ze schodů, otevřená brána z který opět vzal roha Myšpulín, toho jsem si naštěstí hned všimla a letěla pro něj, vzadu na schodech klíče od auta. A celkový výsledek bude zhruba týden trvající hospitalizace se zlomenými žebry, pár modřin a ukopnutý palec. A poučení že prostě věřit se nedá už ani doktorům.( To, že byla velká chyba obvoďačky že mu opět po telefonické domluvě napsala prášky na tlak, aniž by se zajímala jestli je opravdu potřebuje, nebo nemá ještě jiné mi potvrdil i mužův psychiatr, když jsem manžela omlouvala že nemohl přijít na pravidelnou kontrolu a řekla mu co se děje)

Jediné, co na mých kulatinách vidím pozitivního, je to, že díky našim rodinným genům se nemusíme stydět za svůj věk, neb vypadáme vždy o pár let mladší než vskutku jsme. A čím docela vyrážíme cizím dech když jim řekneme kolik nám ve skutečnosti je. To je momentálně jediná povznášející věc v tomhle zatraceným svrabu ....