Jo, jo, co kdyby ...

Zdravím vás!

Jmenuji se Armin a pokud bych měl vyplňovat v dotazníku zaměstnání, stálo by tam Strážný anděl. Sloužím u 15. roty strážných andělů zvané Co kdyby.

Zatímco ostatní strážní andělé mají své přesně dané úkoly jak a koho hlídat, my z patnáctky jsme taková speciální sorta. Pokaždé když má náš starej, jak on sám říká, tucha (tak totiž říká situaci kdy se domnívá že co kdyby ten daný člověk byl v ohrožení, ale není to úplně na stoprocent) vypakuje někoho z nás na kukačku a je na našem rozhodnutí jestli dotyčnému zabráníme v tom udělat nějakou blbost která by ho případně stála život nebo zdraví.

Takže zase před nedávnem si mě starej zavolal a povídá :" Hele, Armine, mám tu zas nějakou tu svou tuchu, že by se mohlo něco semlít na jednom výletě, tak vezmeš na starost tuhle babu. Mám pro ní slabost a nechtěl bych, aby se jí něco stalo. Já sice nemám stoprocentní reference, že se jako něco chystá, jo, ale byl bych radši kdybys mi jí pohlídal. U mne by to byl, jak sám víš, střet zájmů a na tohle jsou naše odbory sakra háklivý. "

On náš starej je v tomhle dost akurátní, o odborech má své mínění, jenže zas pro klid náš a hlavně svůj se snaží s nima vycházet v dobrým. Tak jsem tedy zaletěl na danou adresu, a sledoval cvrkot. Ona, jak říká starej baba, je ženská krev a mlíko a mě samotnýmu by bylo líto kdyby se měla odebrat na věčnost v předstihu. A pak, mě se taky líbí, ne že ne, jenže

to nesmí starej vědět! Ten si ve svým rajónu nenechá nikoho pytlačit. Usalašenej na skříni jsem sledoval přípravy. Madam byla hodně akurátní a nenechala nic náhodě. Své polovici, která jí měla dovézt brzy ráno na místo odjezdu nařídila, aby si nastavil buzení na danou hodinu, sama si pak nařídila svůj budík a odebrala se spát.

Prvním úkolem bylo eliminovat drahou polovici. Ta si nastavila dokonce dva telefony, pro jistotu. To je pro mě hračka a tak během chvilky byl jeden nastavenej o hodinu a druhý dokonce o hodinu a půl pozdějc. A teď hurá za Madam. Raz dva a telefon byl přenastavenej na dobu kdy se mělo už odjíždět. To by mělo stačit a tím bych měl mít hotovo. Spokojeně jsem se natáhnul na skříni a usnul. Podle předpokladu začal telefon hrát v době kdy už všichni byli usazení na svých místech v autobusu a mělo se vyjíždět. Madam nejdřív nevěřila vlastním očím, pak začala bezradně lítat po pokoji, chvíli nadávala, chvíli bezradně stála a čučela, a nakonec začala datlovat smsku průvodkyni. Ta se za chvíli iniciativně přihlásila sama a začala se dotazovat co že jako se děje, že se čeká jen na Madam. Ovšem ta, ještě pořád sedíc v županu, jí odpověděla že prostě zaspala a že se nikam nedostane, neboť drahá polovice slastně stále chrápala a netušila že už měla být dávno vzhůru. Průvodkyně jí navrhla, že na ní počkají na druhém místě srazu, což mi ovšem zkomplikovalo můj do té doby naprosto skvěle klapající plán.

Madam tedy letěla vzbudit polovici, ta, ještě napůl spící se začala potácet po baráku, aby se nakonec úspěšně oba usadili v autě. A já musel začít improvizovat. Náledí? To bych nestihnul vyrobit, takže něco s autem. A hlavně, co nejvíc Madam vytočit aby byla natolik rozčílená že by jí nenapadlo vymýšlet nějakou další možnou variantu jak se dostat kam měla. No jasně! Už jsem věděl co a jak. V půlce města auto třikrát zakuckalo a motor zhasnul. No nafta nebyla, někam se vypařila. Místo jsem vybral záměrně, na oba konce k benzínkám bylo dostatečně daleko, ale zas bylo kde auto nechat. Pro jistotu jsem je nechal dojet z kopečka dolů, ale aby mohli auto opravdu nechat tam kde by nepřekáželo, museli ho vytlačit na malý kopeček.

Abych se pojistil, sedl jsem si na kapotu, čímž se auto stalo ještě těžším a vytlačit ho byla řádná fuška, ale přesně podle předpokladu se Madam rozčílila natolik, že neměla myšlenky na to hledat další možné řešení problému. Cestu domů, kterou museli absolvovat pěšky jsem už nesledoval, ale věděl jsem, že to drahá polovice pěkně schytá. Bylo mi Madam líto, to jo, ale ne bezdůvodně se jmenujeme rota Co kdyby ………