Jak rychle změnit názor ....

Opět se mi poštěstilo že můžu trávit čtrnáct dní

na chatě a tak dnešní krátká zamyšlení se budou vztahovat

k pobytu tady.

Zamyšlení první aneb to by nikdo nevěřil kolik hub se vejde

do kapuce trika .....

Poučená z minulých houbových nezdarů jsem nevymyslela elektrickou

kytaru, jak se zpívá v jedné písni od skupiny Žlutý pes, a s vědomím, že v lese bude

zas sucho jak na polňačce na Hané v pravé poledne, vyrazila jsem si na procházku do

lesa jen tak s foťákem a v tričku bez nějaké tašky či koše. Ovšem po deseti minutách

jsem musela rychle svůj názor změnit a to proto, že se na mne z jehličí usmíval krásný

hříbeček, a po chvíli to byl další a další a najednou jsem zjistila že na fleku kde stojím

je těch hnědých hlaviček víc. Jenže přede mnou náhle vyvstala nerudovská otázka Kam

s nimi..... ještě že tričko má kapuci na stahování takže jsem za chvíli byla jak klokan,

ovšem s kapsou za krkem. Bylo těch krasavečků tolik, že jsem si mohla dopřát luxus

nebýt srab a nesbírat ty malé (jak vždy říká můj kamarád, že malé houby sbírají jen srabi),

dokonce jsem ani nevěnovala pozornost krásnými, zdravým a čerstvým holubinkám, ba

co víc ani novější rostoucím klouzkům, kteří v suchém lese ani neklouzali ! A když jsem

našla ještě dva praváčky na dohled od chat, došlo mi, že asi vážně ty houby rostou .....

A víte kolik bylo nakonec těch hub v kapuci? Plná miska střední velikosti! Dnes už jsou

snědené a zbytek usušený, ale v prvním okamžiku jsem proklínala geny pravěkých

sběračů, které mne nutí abych ty houby sbírala, a sbírala a .......

Zamyšlení druhé aneb jak jsem dostala za vyučenou .....

Včera, když jsem se vracela od maminky, na stanici autobusu stálo

už dost lidí. Nutno podotknout, že na místo kde je stanice, svítí dost slunce

a stát tam nebývá v takových slunečných dnech nic příjemného. Všimla jsem

si jedné staré paní, která mířila na konec předlouhé fronty s pojízdnou taškou

v jedné a hůlkou v druhé ruce a evidentně si potřebovala na chvíli než přijede

autobus sednout. Na to ovšem nikdo nemyslel a nenapadlo nikoho že by si

při čekání starší lidé rádi i sedli. Všichni jen stáli a koukali, ale nikoho nenapadlo

říct, že si paní může jít sednout do haly a místo že jí podrží. Tak jsem jí nabídla,

že si může jít sednout a nastoupit předemnou.

V autobuse si pak při sedla ke mě a začaly jsme si povídat. Je jí stejně jako

mojí mamince, ale musím říct, že i když ta je dost samostatná a soběstačná,

oproti téhle dámě tedy musím uznat, má značné nedostatky. A přiznávám, že

i já se silně styděla. Za to že neustále nad něčím skuhrám, že jsem pořád tolik

negativistická a pohodlná. Protože když mi řekla že každé ráno cvičí půl hodiny

(v 85 letech) že přesvědčila svého doktora aby jí poslal na operaci bolavého kolene

a její zdůvodnění proč (bolest jí pronásleduje poslední čtvrtstoletí, takže pokud jí to po operaci

bude bolet čtrnáct dní už je šumafuk) . Takže mne dohnala k tomu hodně změnit svůj

názor na sebe. A rozhodně tedy není vůbec pěkný.