Nastal čas uzavřít minulost....

Když vám zazvoní u dveří

policajt a drží v ruce papír, vždycky to znamená nějakou nepříjemnost. Když vám zazvoní u dveří policajt, který drží v ruce papír a ptá se po vaší dceři je to přinejmenším zvláštní. Když vám zazvoní u dveří policajt s papírem, vy najdete dceru, a on na ní najednou vychrlí, že..."Váš otec J.B. byl 2.8. 13 nedobrovolně hospitalizován na psychiatrické klinice v Bohnicích" znamená to docela šok. Pro vás i vaší dceru. A vy najednou stojíte před tím, před čím jste vůbec neměli chuť kdy stát.

Najednou se vám připomene minulost, o které už jste tak nějak mysleli že jste ji v sobě uzavřeli. Ne zapoměli, ale nějak se prostě s ní vyrovnali. Jenže horší je, že je vám tak trochu stydno dceři vysvětlovat co a jak a proč. A druhým překvapením je když vám řekne že už to dávno ví, ale prostě nijak to neřešila,jelikož má jen jednoho tátu a to je ten se kterým je odmala. Což je ovšem dobře protože ten šok není tak velký. A vám se najednou strááášně uleví, protože vám přestane sedět tam někde vzadu ten malý červík který pořád tak trošku hlodá celou dobu co bude jestli se to nějak provalí. A můžete konečně dceři říct po kom že má ty sportovní geny a lásku k lyžování a horám. Ale i po kom že má určité ne zrovna dobré povahové vlastnosti, i další věci které ať chceme či nechceme nám prostě geny nadělí.

Nejdřív jsem si říkala že to dceři když je malá nebudu říkat, abych jí nepletla hlavičku. Pak přišla puberta a zase nebyla vhodná doba na nějaké hodiny pravdy. Vzdor vůči rodičům se snadno může změnit v idealizování onoho neznámého otce a i když jí budete tisíckrát vysvětlovat že to byl alkoholik a násilník, bude si myslet pravý opak. No a potom už si jen říkáte, že když jste to vydrželi tak dlouho nemá už cenu něco vytahovat na světlo boží.

Vytáhla jsem tedy notýsek s telefonními čísly a našla spojení na bývalého tchána abych zjistila co vlastně ještě všechno můžeme očekávat. Musím říct že jsem s nimi vycházela velice dobře, ba co víc, odrazovali mne abych si jejich syna nebrala, že se o mne a děcko postarají, ale já byla ta idealistka která si myslela že to bude O.K.

Když jsem se tedy bývalé tchýně ptala co se tedy stalo, odkryl se přede mnou příběh muže, který není moc veselý a jeho konec nevypadá ne moc dobře. Jako těžký alkoholik trpí už dvanáct let atrofií mozkových buněk, léčí se velmi sporadicky. Poslední měsíc přežíval vlastně jen na alkoholu, protože všechno co snědl vyzvracel a nemohl už ani chodit, jen se šoupat po zemi. Samozřejmě následoval kolaps a odvoz do nemocnice. Neuroložka která ho má na starost ho nechala převézt na okamžitý detox do Bohnic aby se dalo začít s léčbou která by mu alespoň v prvních dnech zachránila život a co bude potom to se uvidí....

Po rozvodu neutěšený rodinný život, všechny následující vztahy končíci kvůli alkoholu krachem, soužití s těžkou alkoholičkou, exekuce, život ve starém autě, po rozchodu návrat k rodičům kteří vlastně celý život za něj platí. Alimenty, nájemné, spáchané škody....Musím říct že mi bylo všelijak, ne že bych měla špatné svědomí, ale za ně, a nejhorší bylo když se mi neustále omlouvala za ty dva roky které jsem s ním strávila....I pro ně to bylo hodně kruté, protože neviděli svou jedinou vnučku vyrůstat. Sami si tak vybrali protože jí nechtěli plést hlavu další babičkou a dědečkem.

Nakonec jsme se domluvili, že až budu v Praze tak se za nimi stavím abychom nějak dali věci do pořádku a domluvili se co dál. A jestli bude chtít dcera jet se mnou tak budu jedině ráda. Myslím si totiž, že opravdu uzrál čas definitině uzavřít minulost. A na těch pár posledních let otevřít novou kapitolu. Ovšem i nadále bez exmanžela. Ten prostě do našich životů už nepatří....vím že alkoholici mají pokřivený smysl pro lásku, věřím i tomu že mne měl rád, jen to prostě řešil svým způsobem. Násilím. I když už jsem mu odpustila, nemám zájem se s ním ještě někdy setkat....Možná to někomu bude připadat kruté, ale já se pro něj snažila udělat všechno aby se vymanil ze svého alkoholismu. On nechtěl a zvolil si cestu sám.....