Jsem bezcharakterní ?.....

Ta otázka je asi na místě, protože já sama si to někdy o sobě myslím....

Dneska mi umřel tatínek. Dopoledne v deset hodin ve spánku definitivně přestalo srdíčko zvládat svou práci. Věděla jsem to že je situace špatná a že je to jen dílem času kdy k tomu dojde. Minulý týden v úterý mu konečně mohli odoperovat zlomený krček a noha se mu hodně rychle hojila. Jenže jeho organismus nezvládal odbourávat následky anesteze.

Když jsem ráno mluvila s maminkou jestli tedy za ní mám přijet řekla ať nejezdím, že stejně je pořád mimo, buď spí nebo je docela mimo realitu a sny považuje za skutečnost.

Nebyl můj biologický otec, ale od čtyř let byl mým tátou který mne vychovával a díky kterému jsem měla možnost zažívat skvělé dětství hlavně dík tomu, že jsme jezdili na jeho chalupu. Pro mne to byla nádherná léta, prázdniny které zažije jen málo městských dětí. Víkendy kdy se mi nechtělo ani vracet zpátky do Prahy. Málokdy mne uhodil i když jsem si to párkrát zasloužila, vlastně si pamatuji jen jediný výprask od něj, na tohle spíš byla moje maminka. Ta byla ten nekompromisně trestající orgán.

Párkrát došlo v době kdy jsme s manželem bydleli u rodičů k nepěkným kofliktům, které se odvíjely od jeho velké spořivosti, někdy kvůli až zcela malicherným maličkostem, ale ustálo se to a zase byla pohoda.

Když jsme se odstěhovali nevídali jsme se už tak často takže mi tak trochu zprůhledněl, prostě už byl míň viditelný ale věděla jsem že je. Musel si zažít v posledních letech tři dost těžké rány, a to když zemřel před třemi roky jeho pětapadesátiletý zeťák, skvělý člověk který našim hodně pomáhal co se týkalo veškerých těžkých prací v bytě, ať už malování, nebo stavba sprchového koutu, přestavba kuchyně apod.Druhou když jeho dcera se přes to nemohla přenést a skončila nejdřív v blázinci a pak na protialkoholním léčení, a letos poslední když zemřel jeho syn, ve dvaapadesáti. I když značně nezdárný syn, stejně to byla jeho krev. To jsem se o něj už začala bát. Všechno zvládl se stoickým klidem který mu byl daný. Zvládl se dostat z první zlomeniny krčku, úrazu který je pro spoustu lidí jeho věku konečná, zvládl operaci kolene kdy si při pádu na zahrádce rozdrtil koleno. To zvšechno zvládl v rozmezí jednoho a půl roku. Teď zvládl i další operaci krčku pro změnu druhé nohy, když ho zradilo po návratu z nemocnice kde byl před měsícem hospitalizován se srdečním kolapsem a kde jsme se také dozvěděli o jeho nefunkčnosti srdce chodítko, které v poslední době používal. Jen nezvládl ty následky anesteze.

A já teď nevím co vlastně cítím. Bolest, vztek, smutek, úlevu....Nevím. Nebrečím ale píšu článek k tématu týdne. Jen tu a tam když přijde smska tak se mi na chvíli zalejou oči slzami. Vím jen že jsem měla za ním jet už minulý týden a odkládala to jen kvůli takovým malichernostem jako že jsem brouzdala po okolí, chodila si fotit....Jediné co mne napadlo Jak to udělám z výstavou? Dozvěděla jsem se to po cestě z Dobříše kam jsem jela, co jiného, fotit na zámek. Místo abych jela do Prahy za maminkou. Kdybych tam jela mohla jsem být s ní. Teď mi to zakázala, že nechce abych tam hned přijela, že chce být sama.( Možná jsme obě takové tvrdé po babičce že se snažíme všechno ošklivé okamžitě vytěsnit). A když jsem vystoupila s autobusu uviděla v lese houby šla jsem je sbírat!

Udělá tohle někdo kdo má charakter? No řekněte....