Kam se ztratily vánoce.....

Stejně jak jsem minulý týden "nakopla" kamarádku Vlaďku na jejím blogu, stejnou službu mi prokázala ona svým článkem o předvánoční výpravě za dárky.

Vánoce se vždycky ohlašovaly u nás doma tím, že se za a) za oknem se objevil zajíc nebo bažant, aby se stačil do svátečního oběda uležet(čímž jsme se sice ochudili o pohled na zlaté prasátko, ale za to jsme si pošmákli) a za b)Velkým vánočním úklidem.

VVÚ mě nikdy nebavil a klidně bych se bez něj obešla, ten zajíc nebo bažant byl už zajímavější.

A pak výpravy za dárky na které jsem jako malá holka šetřila celý rok z kapesného. A šmejdění a hledání dárků pro mne, což si myslím většina z nás nikdy nenechala ujít. Nákup stromečku, to bylo také velké dobrodružství, protože těch tenkrát nebylo tolik a takový výběr, takže člověk pokud chtěl alespoň nějaký musel chtě nechtě vzít co mu přišlo pod ruku. A pak došlo na navrtávání dírek do kmínku a zahušťování košťátka které si člověk přinesl domů do podoby nádherného vánočního stromku. V obchodech se stály fronty na všechno, a většinou se na všechny ani nedostalo, ale nějak to nikomu nevadilo. Lidé tiše rezignovali ale vždycky dárky pod stromkem byly a radost z nich byla velká...

V dnešní době už nic z toho neplatí, stromek si můžeme vybrat jakýkoliv, v množství druhů a velikostí.Koupit dárky jaké chceme, a kdy chceme, protože... a to je to, co mě ty krásné a původně láskyplné svátky poslední dobou znechutilo. Obrovská komercionalizace a marketingové masáže spojené s těmito svátky. Sotva děti nastoupí po prázdninách do školy už se na pultech super a hypermarketů objeví Mikulášové a čerti, ze všech stran a sdělovacích prostředků se na nás hrnou sdělení, že právě bez TÉTO věci se neobejdeme, TOTO nám stokrát zlepší život, bez TOHOTO jako bychom ani nebyli. A že tedo TO musíme nezbytně mít. KUPUJTE, KUPUJTE! Nedá se tomu uniknout, leda tak, že by se člověk odstěhoval do naprosté divočiny ale bez televize a rádia, protože i z těch se na nás hrne mediální vánoční kampaň.

Od všech slyším, tak co budete letos kupovat za dárky, už máte nakoupené dárky? A co letos vánoce? Už máte nakoupeno? Ale proč bych něco měla nutně kupovat? A ve velkém množství? Copak nestačí jeden dva dárky? Vždyť jde o to, aby ti obdarovaní věděli že jsou z lásky a dá se míra lásky měřit jen množstvím a cenou těch dárků? Vždyť i jen jeden dárek může ukázat jak toho obdarovaného máme rádi a co pro nás znamená. A nemusí to být nutně hromada za tisíce.

A když není vůbec žádný, je to nutně špatné? Vždyť všichni navzájem vědí že se máme rádi a záleží nám na sobě. A to nepotřebujeme dokazovat hromadami darů.

Nechci v žádném případě vzdychat a vzlykat nad "starými, zlatými časy za bolševika", tak to ani náhodou, jen je mi líto, že pod tím vším importovaným nevkusem všech možných i nemožných Santa Clausů, sobů Rudolfů s červeným nosem, děti už neznají tu atmosféru čekání na zazvonění Ježíška. To vybírání dárků pro rodiče z ušetřeného kapesného. Všude vládne shon a touha nakoupit hromady co nejexkluzivnějších dárků, ale chybí tomu srdce, protože se s toho stala povinnost. Musíme mít pod stromečkem hromady abychom ukázali že na to máme. Ale jak dlouho nám potom ty dárky dělají radost? Dřív nebo později stejně skončí zahrabané až úplně vzadu v šuplíku nebo naházené u zdi pod postelí.

Většina z nás někdy navštívila vánoční, též zvané "rabovací" zájezdy do bývalého NDR.Krásně vyzdobená tržiště, všude světýlka, vůně punče a skořice ze svařáku, teplý Apfelstrudel se šlehačkou. Vánoční zboží, prostě vánoční pohoda a nálada. Dnes i u nás se dělá spousta vánočních trhů, ale jak vypadají? Většina z nich připomíná vietnamskou tržnici, náladu se snaží navodit kýčovité figurky rudolících Santů, zpívajících a hrajících umělých vánočních stromků, prostě kýč na druhou. A nad tím vším zní české koledy. Ale kde jsou ty tiché, jemné a nekomerční České vánoce?

A už je to tady.....

Není to tak dlouho, kdy jsem psala o první vločce,

a hle, uplynulo pár dní a ony začaly opravdu padat. Mokré, bílé, chladné.

Od rána stačily zasypat zahradu a keře. Naštěstí na tom chodníku se jim zatím nechce moc zůstávat, tak se mění v nepříjemnou studenou břečku. A padají pořád a neustále a vypadá to, že se paní Zima opravdu chystá vládnout.

Ale aby mne příroda nějakým způsobem odškodnila, začaly mi doma po návratu z letnění kvést kaktusy a drobnokvěté orchideje. Rozkvetl mi nádherným rudým květem Fylokaktus, tmavě růžově Schlumbergia, více známá pod názvem Vánoční kaktus, a nebo bíle, jeden kaktus z rodu Rhipsalis.

A s orchidejí Epidendrum a vonnými květy i Oncidium.

A tak s prvním sněhem se i přiblížila první neděle adventu, což znamená už dům obléci do sváteční výzdoby a světýlek.

Co naplat, budu muset začít chtě nechtě péct cukroví, uklízet a provádět další úkony spojené s předvánočním šílenstvím. A těšit se na jaro!!!!

O první vločce.....

Příchází to pomalu a plíživě. Nejdříve začnout teploty putovat po stupnicích teploměrů směrem dolů. Pak se začnou na obloze kupit mraky. A pak... najednou se snese. Malá, bílá a chladivá. První sněhová vločka přicházející zimy. Tolik očekávaná dětmi a lyžaři, za to námi, kteří nejsou už ani dětmi, ani nadšenými lyžaři, lidmi kteří musí denodenně odklízet sníh s chodníku, proklínaná.

Ovšem nebylo tomu vždy tak, vždyť byla doba, kdy jsme se na ní tolik těšili, a když se konečně objevila a přidaly se k ní další a další, když se pomalu a ladně začaly snášet dolů a pokrývat nadýchanou peřinou spící přírodu, šťastně jsme je chytali a honem vynášeli na svět saně, boby a spěchali k nejbližšímu kopci a se smíchem se spouštěli dolů.

A když začne opravdu pořádně mrznout a ta bílá peřina se začne třpytit a jiskřit v slunečních paprscích....

Ale pak příjde rozčarování v podobě chodníku u domu, přetahování se s pluhy v okamžiku, kdy jeden sníh s chodníku smete na silnici, po té přijede pluh silničářů a zase všechno hodí zpátky na chodník, a pak si člověk musí vyhrabávat výjezdy pro auta a to všechno většinou víckrát za den, v závislosti na hustotě sněžení. To už pak jde veškeré se rozplývání nad krásou a kochání se stranou a už se neozývá ani šťastný smích, nýbrž pouze silně nevybíravá a nepublikovatelná slova.

Možná je to tím, že člověk dospěl, a není již to rozesmáté dítě které se těší na tu první vločku a nemůže se dočkat až spadne. Že veškerá romantika je převálcovaná nepříjemnou prací.

Nebo tím, že ty zimy které nás kdysi bavily už nejsou to co bývaly, že jsme zlhostejněli a ve všem vidíme negativa.....

Já za sebe mohu říct, že se jen těším, že ta první se snese co nejpozději, a že jich nebude moc. A že když napadnou tak že hodně rychle zase roztajou. Protože se sice ráda brouzdám sněhem v lesích, ale nesnáším zimu ve městě. A že se s každou spadlou vločkou těším na to, až sluníčko začne vytahovat ze země první květinky a začne JARO.

Poděkování 2....

11.11.2010 nebylo pouze magické datum věnované sv.Martinovi, či zahájení prodeje Svatomartinského vína, ale i malé, půlroční výročí mého blogu. Původně jsem chtěla celý věnovat těm kouzelným psíkům jménem Dandie Dinmont teriér, jejich životu, a přiblížení tohoto úžasného a málo známého plemena širší veřejnosti, ale nicméně později se ukázalo, že se téma rozšířílo i na spoustu jiného. A to díky blogovým Tématům týdne. Někdy mě oslovilo hodně, jindy jsme si nesedli ani náhodou.

Další věcí kterou mě blog naučil, je to, že se dneska už na žádnou procházku ani cestu nevydávám bez fotoaparátu, a přes jeho hledáček se dívám na svět kolem sebe. A stejně jako s tématy i tady se někdy sedneme a někdy prostě zaboha ne, ale tak už to bývá...

Takže chci tímto poděkovat všem, kteří můj blog čtou ať už pravidelně nebo jen tak čistě náhodou, že jsem našla díky jim nový a pro mne hodně zábavný způsob jak bojovat s nudou a špatnou náladou.

Chvála knihám.....

Ještě jedny své přátele musím zmínit, a to jsou knihy.

Od mala jsem byla vedená ke čtení a úctě ke knihám.Dlužno říct, že mi to nedělalo až tak velké problémy, čtení mě zcela pohltilo v okamžiku kdy jsem ho plynule zvládla, a láska ke čtení a ke knihám mi zůstala dodnes.

V naší rodině se podstatně četlo hodně a knih byl velký výběr. Ale nejvíc mě podporoval můj dědeček. Nebyl by to ani ten správný svátek, narozeniny nebo vánoce, abych od něj nedostala jednu či víc knih. To bylo přímo úměrné mému školnímu prospěchu, či poslušnosti. Když to byly narozeniny, většinou mi to ještě spestřil tím, že mi k té knize koupil grilované kuře a jelikož to byl velký vtipálek knihu i kuře vždy někam schoval abych je hledala. Samozřejmě vždycky stačilo řádně "zavětřit" a dárek byl hned nalezen.

Tím že měl velký smysl pro humor kupoval mě, malé holce, verneovky. Ovšem lépe mi ani nemohl vybrat. Nikdy jsem neměla a ani do teď nemám ráda slaďáky pro dívky a ženy. Sem tam si nějakou méně "cukrátkovou" knížku přečtu, ale pak se hned ráda vrátím buď k historii a nebo k detektivce.

Mé dětství tedy provázely ne zrovna dívčí autoři, nicméně mě to nevadilo. A tak jsem milovala podmořské cesty s kapitánem Nemem, s uprchlíky s Richmondu balonem přistála na Tajuplném ostrově, s Patnáctiletým kapitánem putovala Afrikou či prožívala další dobrodružství s Verneovými hrdiny.

Knihy mě vždycky a všude doprovázely a doprovázejí , na prázdniny, na dovolenou, ve vlaku, v nemocnici, na víkendy na chatu.....

Dalším autorem kterého jsem milovala byl Jaroslav Foglar. Dneska se už někomu mohou zdát jeho ideály směšné a zastaralé, ale mě tenkrát připadala Záhada hlavolamu, Stínadla, Chata v jezerní kotlině nebo Řásnovka jako místa která jsem chtěla objevit.

Později jsem objevila Ludmilu Vaňkovou a její úžasné historické výlety do dějin Přemyslovců a naší rozvíjející se státnosti. A láska k historii mě zůstala dodnes. Dřív jsem neodolala žádné příležitosti knihu si koupit, ale dneska už je to jen sporadicky, protože už to docela leze do peněz a navíc už není místo, kam ty knihy dávat. O to víc ráda navštěvuju knihovnu a navíc jsem teď objevila i kouzlo antikvariátů, tak tam občas i zapadnu, nalokat se té krásné vůně starých knih a i něco zakoupit, když třeba není již šance na reedici té které knihy.

Ještě musím zmínit dva autory, které čtu hodně, a to Liona Feuchtwangera a J.R.R Tolkiena.

Feuchtwangerova trilogie o Josephu Flaviovi mě chytla už před nějakými dvaceti lety kdy se mi dostala poprvé do ruky a od té doby si jí čtu kdy se dá.

A jak to píšu neustále mi naskakují další a další oblíbenci, Gerald Durrell a jeho knihy o rodině a zvířeně, u kterých je velmi nebezpečné je číst ve veřejné dopravě a ve vaně, protože se člověk neustálým smíchem může buď utopit a nebo vypadat jak blázen, Mika Waltari a Egypťan Sinuhet nebo Pád Cařihradu, James Herriot a veterinářské historky, Jiří Stránský a Zdivočelá země, je jich mnoho a na všechny si vzpomínám s vděčností

Často se smíchem říkám, že kniha je mým veřejným nepřítelem číslo jedna, protože jak se k nějaké dostanu, vše pro mne přestává existovat a jen čtu.

Takže velké díky pane Gutenbergu za váš vynález knihtisku a za knihy - přátele, kteří mě nikdy nezklamali.

Přátelé nejen dvounozí....

Nejen dvounohé přátele potřebujeme,

ale i ti čtyřnozí jsou v našem životě důležití. Učí nás být nesobeckými a na oplátku nám dávají svojí nezištnou a bezvýhradnou lásku. Nikdy nás nepodrazí a vždy nás vítají i po krátké nepřítomnosti jako by to mělo být naposledy co se setkáváme. Dokáží i bez mluvení říct co potřebují, a my jim to dáváme. Za to oni zas na nás zbožně koukají. Vycítí když nám není zrovna do zpěvu a přijdou nám položit svojí hlavu do klína a moudrýma očima nám říct, že to zas tak špatné nebude...Svými kousky nás dokáží rozesmát, ale dokáží nám i ukázat jak my jsme někdy malicherní a zákeřní. Neumějí být falešní, i když spousta lidí jim tuto vlastnost přisuzuje. Zklamou nás jen v okamžiku, kdy odejdou na věčnost, protože jejich život je bohužel někdy moc krátký...

Užíváme si jejich přítomnosti naplno, stejně tak jako si oni užívají naší. A tak se snažme jim nikdy neubližovat, protože oni si to nezaslouží a věří nám. Jsou to prostě naši přátele......

O přátelství....

Přátel máme každý jako šafránu, i když si to asi většina z nás nemyslí.Jenže....pleteme si přátele a kamarády.Hned vysvětlím.

I když se domníváme že máme okolo sebe spoustu lidí o kterých si myslíme že jsou to přátele není to pravda.Jsou to kamarádi, ano jdeme s nimi na skleničku, na kafe, zahrát si tenis, bowling, jedeme s nimi na výlet na kole. Ale o kolika z nich můžeme říct, že jsou s námi z čistého přátelství a nesledují tím nějaký svůj osobní prospěch?.Že s námi šli i přesto, že měli už svůj program, který kvůli nám zrušili?Kolika z nim se můžem bez obav svěřit se svými problémy beze strachu, že to proti nám zneužijí ve chvíli kdy si budou myslet že jim to bude k vlastnímu prospěchu?Komu z nich můžeme bez obav zavolat v noci, pokud se nám zhroutí život a my se potřebujem o svůj žal a kříž podělit, kdo je schopen nás poslouchat třeba až do rána a podat pomocnou ruku?Komu můžem beze strachu svěřit svůj dům a svoje zvířecí přátele když potřebujem odjet někam, kam je sebou nemůžem vzít, beze strachu že až přijedem najdeme všechno tak jak má být a všechny spokojené?

Kolik z nich můžem požádat o půjčku když je něco špatně a kolik z nich nám bez podmínek vyhoví a podá pomocnou ruku a co víc, neodvrátí se od nás?Kolika z nich můžeme svěřit bez obav svoje děti nebo svůj život?Pokud tohle všechno o někom můžeme říct, tak pak ano, to je PŘÍTEL...

Stojí za to se nad tím zamyslet, protože takových lidí v našich životech je poskrovnu.Ale když jsou alespoň tři, můžeme se považovat ža šťastné a bohaté lidi.Přála bych každému aby ve svém životě měl alespoň jednoho takového člověka.Někdy se mohou stát přátele i z našich nepřátel, z kamarádů....protože někdy dojde v životě k situacím kdy se to stane.

Přátelé jsou ti, které se bojíme zklamat, a kteří se bojí nás zklamat.A i když k tomu někdy dojde umějí odpustit, shovívavě se pousmát, mávnout nad tím rukou.A když z našeho života nenávratně odejdou, zůstane po nich dlouho velká a bolestná mezera...

Začínající kamarádství se může změnit v celoživotní přátelství, ale taky nemusí, stejně tak nemusí vydržet dětské přátelství, které vypadalo jako nerozlučitelné.Přítelem nám ostatně může zůstat i partner, v okamžiku kdy se počáteční zamilovanost změnila ve vztah dvou rovnoprávných osobností.

Ovšem taky se někdy stane, že ten o kom jsme si vždy mysleli že je naším přítelem nám v nejméně očekávané chvíli vrazí nůž do zad, i to se stává, jsme jen lidé, to pak ovšem bolí mnohonásobně víc než když to udělá kamarád, protože tomu člověku jsme věnovali svojí veškerou důvěru...

A tak popřemýšlejme o tom zda máme víc přátel nebo kamarádů a uvědomme si, že v životě potřebujeme oboje, kamarádství i bezvýhradné přátelství a pokud nám chybí, jsme hodně nešťastní lidé.

Kamarády si hledejme, ale přátele hýčkejme....

Už to není ono....

Tak jsme zase vyrazili na procházku, ale nějak to nebylo ono. Sluníčko se těsně po tom co jsme vyšli schovalo a už se neukázalo, a ty stromy už nebyly tak krásné.

Listí už bylo spadané, a jen opravdu zbytky barev se tu a tam ukazovaly v místech kde byly modříny schované mezi borovicemi a smrky.

Zašli jsme do jednoho úzkého údolí sevřeného mezi dvěma kopci, ale jelikož se cesta za chvíli začala ztrácet ve vysoké trávě, namířila si to panička do jednoho z těch kopců, kde ve dvou třetinách vedla cesta.

Nám s Bakem to s náhonem na všechny čtyři nijak nevadilo a lítali jsme si vesele sem a tam, ale za to panička se nahoru škrábala s vypětím všech sil a dost si přitom nadávala, co si to vymyslela za blbost. Za to ale byl odměnou krásný pohled dolů do údolí a na okolní kopce. A tak zatím co se panička kochala a vydejchávala se, já si objevil zábavu ještě lepší než je válení v blátě. A to válení v popelu! To bylo něco, jemňounkej popel se dostal všude, nebyl jsem mokrej, ale stejně krásně špinavej jak od bláta! Nakonec jsem byl tak krásně stejnoměrně šedivej stejně jak ten popel. Když panička zmerčila co dělám, málem vylítla z kůže. Ten rámus, kterej spustila, tak ten bylo slyšet po okolních kopcích hodně daleko.

Však jsem si to pak doma užil, když mě bez milosti hodila do vany a vykoupala mne....

... našel jsem něco super, hromadu popela, to je váleníčko ....

.....a ještě to zdokonalit v listí....

.....a ještě šošolu, ať jsem všude stejně pěkně šedivej a šedivější......

....o poslední záblesky barvy se postaraly modříny......

..... a ještě dva soukromé totemy ......

Podél cesty je u chat i pár soukromých totemů, jak se na správné lesní chaty sluší a patří. Jsou od stejného řezbáře jako jejich větší bratříček v údolí u přehrady. A ještě jedna zvláštnůstka, snad nejmenší chata na území Východních Čech !