08 dubna 2016

Koniklecení .....



Že dokáže člověka bolest, a to jak fyzická, ale hlavně ta psychická dostávat do
stavu, kdy nechce nic jiného, než zalézt do nějaké díry a nevylézt z ní,
zažívám právě teď. Bolí mě díky nekonečnému stresu duše a to hodně,
ale navíc i po právě absolvované rehabce krční a bederní páteře
mě začal neskutečně trápit loket. Navíc na pravé ruce, takže
jí mám během dne dost často skoro při každém pohybu
ochromenou. A co se týče té duševní, tak ta už mne
ochromuje déle. A dnes to, po odjezdu muže do
Prahy a nastálému klidu doma to na mě totálně
dopadlo. Absolutní nechuť k jakékoli činnosti,
pořád tekoucí slzy, slabost a únava.
Možná proto že už se na chvíli nemusím přetvařovat, že jsem happy,
že všechno zvládám a všechno je zalité sluncem. Není a nebude.
Navíc večer přijede dcera kvůli které musím být fit, aby na mě mohla ona
naložit své smutky. Jen já to štěstí nemám, nemám komu se ze svých vyzpovídat.
Možná že nakonec zamířím do jedné ze dvou institucí. K psychologovi anebo do kostela.
Ostatně o tom psychologovi uvažuji už delší dobu, protože zjišťuju, že já sama se už
z toho nějak nemůžu vybabrat. Dřív mi v tom vždycky pomohl jeden člověk, ale ten se,
bohužel, zachoval dost zbaběle. Další z věcí, které mi tedy rozhodně nevylepšují
náladu je taková určitá schopnost se napojit na některé lidi. Já vím, zní to naprosto
šíleně a absolutně pavědecky, ale to spojení prostě existuje a projevuje se tím, že
když se něco s tím kterým dotyčným děje nebo by se mělo dít, začne se mi o něm
opravdu intenzivně zdát. Ale tak intenzivně, že nevím co je vlastně sen a co je skutečnost.
A tak pokaždé po takovém snu volám. Dneska taky. A taky jsem se dozvěděla, že ten
o kom se mi zdálo je opravdu nemocný. Nejhorší je, že jsem v tom snu viděla
i smrt, ne toho dotyčného, ale byl tam a ona taky. Možná právě všechno
tohle dohromady mne vede k tomuhle plácání a duševnímu striptýzu.....
Jo, a ještě ke všemu jsem si včera rozbila displej na telefonu
a ten tím pádem nefunguje ..... takže fáááákt super dny !


A teď taky něco příjemného .... jak jinak než kytičky.
Bílý koníklec si už krásně kvete. A tak doufíám, že mu to tak půjde i za rok.



Tomu loňskému červenému to tedy jde velmi dobře




A tohle je můj nově zakoupený. Místo toho o který se "postaral" Bak, když
chodil čůrat na trávu po které to krásně teklo k tomu původnímu a ten mi uhnil.
Koupila jsem si dva, protože se mi zdálo že každý má odlišnou barvu, jestli to je
ale tím že jeden už kvetl déle a tím ádem vybledl, nebo tomu tak opravdu je
tak to se ukáže až oběma rozkvetou poupata, která ještě mají.



Tak, a já teď už mám tak akorát sílu na to vyplazit se po schodech nahoru
a zahrabat se pod deku a snad ! i trochu spát.....


07 dubna 2016

Všechno na sluníčku bují a kvete II ....



Dnešní druhý nášup je zase jen složený
z kytiček které fofrem rozkvétají, anebo ještě díky tomu,
že vykvetly o něco později stále kvetou. To platí třeba o krokusech
které na záhonu kde jsou už pár let dávno nekvetou, ale ty
které jsem vloni sázela naposlední chvíli do zeme ještě jsou v plném květu.
Ale ám je v úmyslu zas nenechat na pokoji, ale jak jsem viděla u Libby,
chtěla bych je zasázet do trávy, aby to bylo vždycky po zimě veselejší. Stejně jsou
jen na jedné straně záhonu, protože jsem je potřebovala rychle dostat do země a
vybvírala jsem místa která byla nejdostupnější. Samotou kapitolou jsou pak hyacinty.
Ty mi dělají rok za rokem větší a větší radost .....


Čemeřicím už se to trochu krátí, jsou sice ještě v plném květu, ale ty
bílé už začínají měnit trochu odstín do zelena. Za to purpurová ta začala
o dost později a tak je v plné síle a barvě ...




Kde jsem přišla k téhle narcisce je mi pořád záhadou. Jestli jsem jí kdysi koupila nebo
jsem jí vyrýpla na chatě, vážně nevím. Najednou se mi zjevila v záhonu a rozkvétá jako první.
Nepočítám - li ty malé botanické, které si kupuji narychlené a pak je sázím do záhonku.
Bohužel arozdíl od ostatních moc ochotně se nemnoží, takže má tak jeden dva květy....


Tohle je zas taková vlaštovka mezi ozdobnými travami, která své klásky
zvláštní černofialové barvy ukazuje jako první.


To jsou ti mohykáni co se týče kvetení. Z drobnokvětých, které kvetly už koncem
února jsou dávno jen listy, pár velkokvětých se ještě drží, ale tihle jsou v plném
květu. A vůbec mi to díky té jejich optimistické barvě ale vůbec nevadí ....


Minule jsem vám ukazovala červený pieris, který jsem uchmátla ve městě, a takhle
mi kvete ten který jsem koupila vloni jako odkvetlý ve slevě. Říkala jsem si,
jestli z něj vůbec něco bude, a ejhle ....


A teď další voňavé krásky. Už pár let, hned 25.12. zlikviduju adventní věnce
a svícny a hned při nejbližší cestě do města jdu do květinářství a kupuju si rychlený hyacint.
Dlouho se mi nedařilo, když jsem je zasadila po odkvětu do země, aby se druhý rok
vůbec namáhaly vylézt, natož kvést. Nechávala jsem je totiž úplně zatáhnout a zaschnout
jak by se mělo u všech cibulovin. A když jsem je na podzim zasadila, povětšinou přes zimu
shnily. Pak jsem ale jednou zkusila jeden odkvetlý dát do země okamžitě po tom,
co jsem mu ustřihla odkvetlý květ, a ejhle! Na jaře vylezl i s dvěma poupaty na stonku.
A tak to jde rok co rok. Odkvetlé šup do země, a ty loňské lezou a kvetou. Je vidět
jaký je rozdíl v květech u těch které jsou v zemi nejdýl a ty které jsou nováčky v zemi.

Takhle kvetou ty které jsou tam už čtyři roky. Každá cibule má dva květy, krásně velké
a hlavně voňavé ..... navíc už mají i další cibulový děťátka, která se také snaží.



Tenhle je v zemi o rok míň, ale z jedné cibulky už jsou tři


Tyhle chuďátka jsou zasazená vloni. Jak rozkvétají, tak zjišťuji že není růžová jako růžová.
Ten vzadu je o hodně světlejší a nemá ten tmavší proužek. Stejně tak mi kvete
ještě jeden bílý, a ten zase má zelené špičky květů. Vůbec si neuvědomuji že ten,
který jsem koupila takový byl.


A teď moje dnešní akvizice. Té barvě nešlo prostě odolat....





06 dubna 2016

Všechno na sluníčku bují, všechno kvete ....



Den za dnem víc a víc, takže každý
den poskytuje další pohledy na to, co dalšího rozkvetlo.
Momentálně mi tu všude voní (pokud ovšem sousedi nepálí bordel)
fialky které se mi jako nezničitelný plevel rozlézají naprosto všude
kam doletí jejich semena a doplazí se odenky. Jeden překrásný trs
se uhnízdil pod terasou ....







Navíc je už namnoha místech žluto od rozkvetlých křivatců a rozkvétajících orsejí.
Ty jsou stejně jak ty fialky děsnej a nezničitelnej plevel, když se dostanou do záhonu.




Tenhle pieris jsem si koupila minulý týden. Od loňska mám jeden koupený,
ale jelikož už byl odkvetlý nevěděla jsem jakou barvu má. Byl to trochu
risk, ale naštěstí to dopadlo dobře. Je bílý a tak se budou pěkne doplňovat.




03 dubna 2016

Čtvrté kolo a třetí vyhlášení vítěze ....




Nějak se zapojuji do jiných věcí a zapomínám na své
povinnosti tady. A jednou z nich je i vyhlášení vítěze třetího kola sakrálek.
Poprvé v soutěži a hned první místo, tak tomu říkám paráda!
Ostatně on si to ten příspěvek opravdu zasloužil, protože byl
krásně a obsažně zpracovaný. Není také divu, když jeho autorkou je

SIGNORAA
a její příspěvek o kostele
(5 hlasů)
a na druhém místě to je
MARIJAKES
(3 hlasy)

Moc gratuluju a doufám že to nebyl od vítězky poslední příspěvek.


A já vám chci dnes představit další z kostelů ze zdejšího okolí
a to poutním kostelem Narození Panny Marie na Mariánské Hoře u Dolní Čermné.
Původně začal výlet, kde vznikly fotky všech kostelů a kaplí
které zde představuji, návštěvou rozhledny Marijánka. Jenže pak mi manžel
řekl že se tam nachází i poutní místo s kostelem a bylo jasno. Doplním si sakrálky
a udělám si strejčka na dobu, která nebude výletům příznivá.


Tak se podíváme nejdřív slovně co o tomto místu říká internet:


K poutnímu místu na Mariánské hoře se váže pověst o Antonínu Keprtovi z Kunvaldu, který tu roku 1814 vezl mlýnské kameny z Pruska na Moravu. Pozdě večer zde jel roklinatou cestou až k nejvyššímu výstupku. Tady povoz neudržel a vůz s nákladem se na něho převrhl. Nevida pomoci se modlil k Panně Marii Cellenské. V tom prý zaplála záře a zjevila se bílá panna, která vůz z něj zdvihla. Vozka vstal bez úhony a jel dál za světlem tak dlouho dokud neuhnul na dobrou cestu, pak světlo zmizelo. Zachráněný vozka dojel až do známé hospody v Třešňovci kde a pak i jinde o své příhodě vypravoval. Zavázel se každý rok vykonávat pouť do Maria Celli a to také až do své smrti plnil. Na památku svého zázračného zachránění pověsil zde na lípu obrázek představující ten zázračný děj.
Vznik poutního místa na Mariánské hoře souvisí se společnými poutěmi českých, moravských a polských poutníků do rakouského mariánského poutního kostela v Horním Štýrsku. Poutníci se ke společné pouti scházeli zde již od počátku 18. století. Pouť do Maria Zell trvala si deset dní tam a putovalo se 350 km pěšky. Zhruba stejnou dobu trvala i cesta zpět. Roku 1825 je budoucí zakladatel poutního místa Leopold Fiala z Písečné na poutě do Maria Zell poprvé a to jako čtrnáctiletý. V roce 1857 se z Písečné stěhuje do Ústí nad Orlicí a protože je kameník na Mariánské hoře postavil pískovcový sloupek (dnes stojí před hlavním oltářem).
Aby mohli poutníci začít a ukončit svoji pouť bohoslužbou postavili zde v roce 1864 malou kapli, která dnes stojí uprostřed kostela.
V roce 1865 se stěhuje Leopold Fiala na Mariánskou hou do nového domku, který si postavil. Poutníků rychle přibývá a z toho důvodu nechává v roce 1868 Leopold Fiala postavi k původní kapličce, větší kapli s věží a dvěma zvony. V roce 1869 přijímá do své služby mladého řemeslníka Josefa Langera, který se stává autorem hlavního oltáře, postranních oltářů sv. Peregrina a sv. Františka, oltáře sv. Anny, kazatelny a rámů na obrazy křížové cesty.



Obraz Nejsvětější trojice je přivezen z Maria Zell a obraz Polské Madony Czenstochowské je dar polských poutníků. Darů od poutníků rychle přibývá, takže již v roce 1875 mohla být kaple prodloužena do dnešního stavu. Kostel tak získal stejné uspořádání jako v rakouském Maria Zell. V roce 1879 odkazuje Leopold Fiala zdejší poutní místo římskokatolické církvi. V roce 1881 zhotovil pro zdejší kostel truhlář Hübl z Jakubovic varhany.
O dva roky později byly zhotoveny pískovcové sochy na hlavním vchodem.

V roce 1885 je Mariánská Hora ustanovena poutním místem a na tuto slavnost se schází velké množství poutníků a kněží. V dalším roce je vybudována na louce před kostelem křížová cesta. Ve druhé světové válce jsou zrekvírovány oba dva zvony, po jejím skončení je odlit jeden nový zvon "Panna Maria Královna Míru" o váze 141 kg.
V současné době se zde konají od května do října každou neděli v 16 hodin bohoslužby. Jinak je možno kostel navštívit i mimo tuto dobu, když je někdo přítomen v poutním domku vedle kostela.

A ještě zbytek obrázků kostela. Byla zrovna pouť a tak se prostě
nedalo vyhnout tomu aby na záběrech nebylo hafo lidí.