22 října 2020

Po 45 letech na stejném místě ....

 


.... se odehrál v roce 2016 koncert Live at Pompeii.

Komu se zdá, že jsem se trochu ztratila v čase, píšu tady nesmysly, nemusí se bát o můj zdravý rozum. Ano o koncertu Pink Floyd Live at Pompeii jsem tady už psala, hned po jeho shlédnutí na ČT art, ale tady se jedná o trochu jiný, byť by se možná dalo říct "Najdi pět rozdílů" koncert, který uspořádal jeden z protagonistů koncertu prvního. Po těch 45 letech totiž na stejném místě vystoupil živě zpěvák, skladatel, textař a kytarista a vůdčí osobnost skupiny Pink Floyd po odchodu Rogera Waterse, David Gilmour a nkoncert se jmenuje David Gilmour - Live at Pompeii 2- 2016. No a teď tedy jdeme hledat těch pět rozdílů .... Ono by se nemuselo hledat nijak namáhavě.

 Rozdíl první. V roce 1971 kdy se konal první koncert byli hudebníci právě o těch 45 let mladší, v sestavě s Rogerem Watersem. 

Rozdíl druhý. První koncert se konal sice na stejném místě, ale za dne, bez diváků a bez onoho jevištního megaspektáklu kterým se později Pink Floyd proslavili, zatímco koncert, vlastně dva, se sice konal ve stejném amfiteátru (mimochodem nejstarším na světě) ovšem při každém koncertu byla plocha zaplněná do posledního místa diváky a odehrány byly s plnou floydovskou parádou.

 Rozdíl třetí. Zatímco při prvním koncertu zněly písničky pouze z vrcholného psychedelického období skupiny, na druhém už zněly nejen písničky ze sólových alb  Davida Gilmoura "On The Islands" a "Rattle That Lock", ale i ty z vrcholných let tvorby Pink Floyd, kdy nesmí chybět moje oblíbené Run Like Hell, High Hope, Money, Wish You Were Here, Shin of The Crazy Diamond, a také Milošova milovaná Comfortably Numb. Zajímavá je i skladba ze sólového Gilmourova alba "Rattle That Lock" Stone Face s nádechem židovské melodiky a hudebnosti která je ve spojení s klasickou Gilmourovou rockovou kytarou hodně zajímavým počinem. Samozřejmě že se koncert neobešel bez  klasického promítání na kruhovou plochu nad jevištěm, a starou známou laserovou a ohňovou show.

 Rozdíl čtvrtý. Hudebníci. Jsou a nejsou to Pink Floyd. Z aktérů prvního koncertu zůstal jen David Gilmour, ale na basovou kytaru hrál Guy Pratt, který nastoupil do skupiny po odchodu Rogera Waterse, tedy dlouho po prvních Pompejích. Ostatní jsou ovšem stejní špičkoví hudebníci. Klávesy místo již zemřelého Ricka Wrighta pro tento koncert převzal klávesák z Rolling Stone Chuck Lavell, bubeníka Nicka Masona vystřídal Steve DiStanislao.

 Rozdíl pátý. A tady jsme u toho, že co se týče Davida Gilmoura prostě není. No, maličko bych se opravila. Je v tom, že už tenhle koncert neodehrál svlečený do půl těla, zmizela bujná hnědá kštice po ramena, ale to je tak vše. V jednasedmdesáti hraje a zpívá jak za mlada, naplno a skvěle. Jeden koncert obsahuje 22 skladeb při průměrné délce deset minut, tudíž solidní nálož i pro mladšího zpěváka.Takže když zavřete oči, zmizí ten rozdíl let a stále na pódiu slyšíte toho geniálního kytaristu který se před těmi 45 lety pekelně soustředil na svou hru, stále skromně se tvářícího jako by stále v údivu nad tím, kam až se za ty roky dostal. Co mne ovšem na Gilmourovi baví je to, že zní stejně jak na studiové nahrávce tak na živáku, což se o mnoha známých a o sobě si hodně myslících zpěvácích nedá říct( v tomhle směru je pro mne snad nejhorším překvapením Madonna) a že čas a prozpívaná léta bylo pro něj v tomhle milostivá. Dost rockových zpěváků ve starším věku ztratila ze svých hlasů, občas i nepěkně začali mečet nebo ztratili schopnost vyzpívat čistě výšky (to mne docela vadilo v posledních letech u našich dvou hlasem špičkových zpěváků,  Evy Pilarové a Karla Gotta, a neberu třeba u něj poslední nemocí poznamenaná léta) ale tady pořád zní stejně mladistvý, lehce nakřáplý hlas jako v roce 71.  Zvuk tohoto seskupení je naprosto stejný, plný, žádná odchylka, takže prostě máte dojem že slyšíte starý dobrý Floydy. Navíc je dokonale poznat, kdo byl vůdčí osobností skupiny co se týče soundu, a hudby protože Gilmourovi písničky z posledních sólových let po skončení působení Pink Floyd dokonale zapadnou mezi ty původní floydovské skladby, takže máte stále dojem že slyšíte jen méně hrané písně z různých jejich alb. I s klasickým doprovodem dívčích hlasů, ovšem tentokrát s jedním mužským. Z obou koncertů vznikly i dokumentární filmy Pink Floyd Live at Pompeii a David Gilmour Live at Pompeii 2016 a oba se dají najít na YouTube. A asi i stáhnout na některém z úložišť.

A jak jsem na něj přišla já? Úplně náhodou, poslední dny, kdy neposlouchám rádio, neb i manžel ho konečně přestal pouštět, při práci na počítači si na YT jako podkres pouštím právě koncerty Floydů. A když jsem tak brouzdala a koukala co je k mání, naskočilo mi pár videí s názvem David Gilmour Live at Pompeii 2016, což jsem samozřejmě nemohla přejít bez povšimnutí. A jsem ráda že jsem se podívala a poslechla si to....

Samozřejmě, také si neodpustím srovnání. David Gilmour v Pompejích roku 71. I když hlavní zpěvní part má Rick Wright ....




.... a v roce 2016


Jasnééé, moje oblíbená ...


... a pro Miloše (i když nemá rád nic co nese v názvu Praha, nebo pražský 😉) a já se nedivím že tahle skladba se mu líbí, já mám při tom sólu hodně velké zimomravky












14 komentářů:

  1. Samozřejmě, je to klasika a každý člověk kojený rockovou hudbou by měl znát, by měl vědět.
    Ale já jim na chuť nepřišla. Zamilovala jsem se do jiných, do Deep Purple.
    Jejich hudbu jsem milovala, vyrostla na ní. Posléze jsem v osmdesátých letech poslouchala božího Davida Coverdale ve Whitesnake. A vlastně dodnes nevynechám žádný z jejich koncertů, už je to maličko na hraně, už je to starý pán, ale furt ho žeru.
    Když volím, tak jdu do Purple :-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš co je nejlepší? Že já těmhle všem skupinám ( DP,PF, Queen, Nazareth, Genesis) přišla na chuť až kolem třicítky! Nikdy jsem nebyla rockovej fanoušek, já byla spíš diskotékačka. Takže rock jo, ale z přízviskem Glam. Tedy Smokie, BoneyM, Sweet, Slade apod. A jako kytarák mám prostě ráda kapely na kytarách postavený, s kytaristou pokud možno skvěle sólovým, což u Floydů je prostě jasná volba. Deep Purple taky poslouchám, ale už jsou moc tvrdí, mám ráda písničky s čitelnou melodikou, a to u DP splňují spíš jejich pomalé balady než rychlé vypalovačky. A to samé i u Black Sabbath, jako třeba klasika Soldier of Fortune. Ovšem Ritchie Blackmor už s Blackmors's Night to je jiná, ale zase právě pro tu jeho sólovou kytaru. Ale Floydi spolu s Queen jsou zas moje TOP nejtopovatější.

      Vymazat
    2. Na Whitesnake jsem měl koupený lístek, v květnu měli vystoupit v Brně a jako předkapelu mít Europe (Final Countdown, Carrie, Cherokee, ...), ale koncert byl zrušen. Také byl zrušený koncert Stinga v zahradně zámku ve Slavkově, ale ten alespoň přeložili na příští rok, Whitesnake je bez náhrady.

      Deep Purple jsem měl štěstí vidět, ale samozřejmě už bez Blackmorea, hlas Iana Gillana už má však daleko do mladých let.

      Vymazat
    3. A právě to s tím hlasem jsem měla na mysli. Málokdo ho v takovém věku (anebo starším, viz Rolling Stone) má tak pěknej a mladistvej jak je tomu u Gilmoura.

      Vymazat
  2. Znám oba koncerty, děkuji za perfektní rozbor. PF mě naučili poslouchat moji chlapi - manžel a syn. Je to prostě dokonalá klasika!
    Dokonce se občas mrknu na Instagram Davida Gilmoura - žije si na řeckém ostrůvku, hraje na kytaru na břehu moře, tvoří i se svou dcerou a vypadá jako spokojený starý muž, který prostě ví...
    Vendy, díky!
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš, a já ty druhé Pompeje neznala. Vůbec jsem nevěděla, že takový koncert proběhl. Ten řecký klip jsem viděla, ta písnička je moc hezká. A stejně tam ten hlas prostě je! nevím kolik děti má, ale vím že jeho manželkou byla (nebo je) je jedna barevná (no a teď mě určitě někdo napadne za rasismus) sboristka která s nimi zpívala.

      Vymazat
  3. Nikdy nevstoupis dvakrát do téže řeky. M

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ne, ale někdy se jí dost přiblížíš...

      Vymazat
  4. :) S tou Prahou to ber s rezervou, někdy tam také vyrazím na výstavu a několikrát jsem už byl obdivovat Plečnikův kostel na nám. Jiřího z Poděbrad.

    Comfortably Numb má skvostné kytarové sólo na konci, proto bývá obvykle vrcholem koncertů, Gilmour ho v živých vystoupeních ještě opakováním hodně protáhne, aby si ho všichni pořádně užili.
    Velmi se mně líbí ale také ne tak efektní Watersova skladba Hey You a pak i High Hopes, kde už Waters nebyl.
    Bezvadný byl koncert z r. 2005, kdy se sešli v plně sestavě všichni čtyři. Na YouTube se dá dohledat celý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hodně jsem teď toho naposlouchala, a ono se vlastně ukazuje, že co písnička, to Gilmourova sólová parádička. Ale u té Comfortably Numb je to prostě top. Hey You je taková milá, pomalá věc, ale ukazuje na jedno, a to, že Waters sice byl skvělej hudebník a skladatel, ale mizernej zpěvák. Výšky nedával, a ani hlas neměl moc příjemnej, takovej řezavej, a ani lety se nezměnilo, našla jsem i pár jeho videí z poslední doby. Navíc oproti Gilmourovi je takový přehrávající a působí značně vyžile. High hope je i moje oblíbená. Z toho společného koncertu jsem pár videí viděla. Ale hlavně si pamatuju na ten The Wall na zbytcích berlínské zdi. Tam se po mnoha letech sešli poprvé. Já vám Brňákům zase závidím vily Tugendhat a Stiassni. Něco takového se v Praze nenajde....

      Vymazat
  5. Praha se snaží držet středověký ráz a moderní architektuře moc nefandí, i když samozřejmě něco tam také je.
    Waters ale zase byl dominantní jako autor, album The Wall je téměř jeho výhradním dílem, tedy až na Comfortably Numb, které s Gilmourem napsali společně a asi každý tu pasáž, kterou tam zpívá.
    High Hopes docela zaujme i s Nightwish.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to se snaží každé město, které má zachované staré centrum. Tak pár funkcionalistických vil z dvacátých a třicátých let by se v Praze našlo, jedna od architekta Loose je na Smíchově, na Hřebenkách je mnoho zajímavých staveb pro různé slavné osobnosti či pro diplomaty. Měla jsem některé z nich i na blogu, bohužel speciálně ta Hřebenka jsou zakletá, spousta z nich už léta chátrá. Našlo by se dost děl architekta Gočára, ale prostě Tugenhadt to není. Jedna z těch vil byla vládní, tu jsem měla prošmejděnou od vrchu až do sklepa, bydlel tam kdysi předseda FS Hanes a s jeho dcerou jsme byly velké kamarádky, takže jsem u nich byla pečená vařená. A tak jsem si tu vilu měla možnost prolízt. Pak tam bydlel jeho nástupce, a kolikrát jsem si říkala, že ani ta ochranka co stála na zahradě jí zevnitř nezná tak jako já :-D. Neříkám, že Waters nebyl skvělej hudebník a skladatel, jen nebyl dobrej zpěvák. I když jeho skladby byly odlišné od Gilmourových, takže ten jeho projev a občas nepříjemně řezavý hlas se k nim hodil.

      Vymazat
    2. Ještě dodám, že tvůj článek je velmi inspirativní, také mě napadla myšlenka na hudební článek o někdejších hitech kdysi a dnes (v návaznosti na článek o zapomenutých písních). Někdy je to docela smutné, jak interpreti zestárli (a někteří už ani nežijí), ale na druhé straně v pozdějších letech mají lepší aparaturu a často i lépe hrají, je kvalitnější záznam a posluchači stejně vždy mají zájem o staré hity.

      Vymazat
  6. Někdy je to srovnání opravdu tristní, a hodně v tom hraje roli to, že jde o naše idoly nebo platonické lásky které prostě pořád máme před sebou jako krásný mladý kluky. A najednou vidíš starý vyžilý chlapy. Gilmour třeba má tu výhodu, že nebyl nikdy prvoplánový krasavec, takže to stárnutí ho tak moc nemění. Jasně, ubyly vlasy přibyly vrásky a bříško. Ale furt má nějaký charisma, který ti dá zapomenout na to že už je to starej pán. To samé pro mě je Brian May. Je fakt, že aparatura dělá hodně, léta zkušeností a vyhrání se taky, ale když na deskách nebo klipech zníš jako bůh, ale ve skutečnosti na pódiu mečíš jak koza a polovinu písně neudýcháš když k tomu tancuješ tak to je hodně smutné. Právě proto jsem zmínila Madonnu, sice jsem na koncertu nebyla, ale to co jsem viděla a slyšela v záznamech mne tedy hodně a velmi nemile překvapilo. K mnoha zpěvákům třeba i smrt byla přívětivá, protože zůstali vlastně nesmrtelní a tomu přirozenému procesu se vyhnuli.

    OdpovědětVymazat

Jsem ráda, že mi zde své komentáře zanecháváte ....