Vrcholová prémie závěrečného spurtu Tour de Prag ....

Z Vojanových sadů jsme už definitivně prošli na Kampu a zastavili se před konečně!!!

zrekonstruovanou vilou velkého klauna a herce Jana Wericha. Po nekonečných

letech sporů, osočování a urážek od různých organizací ale i města, se opět paní Medě Mládkové podařilo

po Sovových mlýnech vrátit do života další pražskou významnou památku.

Vila byla dlouhá leta prázdná, a konečnou ránu jí zasadily povodně z roku 2002. Od té doby

to šlo s vilou víc a víc do kopru. Když o ní projevila Meda Mládková zájem a chtěla jí opravit

a následně z ní udělat muzeum Jana Wericha, zvedl se velký odpor a nechutné tahanice.

Jenže paní Meda je velmi silná osobnost, která co si zamane to také udělá a přese všechny

klacky které jí byly naházeny pod nohy se nevzdala, a tak mohla být konečně letos začátkem

července nově zrekonstruovaná vila a muzeum otevřeno veřejnosti. Abych ale byla přesnější,

ve vile nežil jen Jan Werich, ale i básník Vladimír Holan

---

V přízemí vily je kavárna a v patře pak muzeum. Konečně se tak velká osobnost

české divadelní i filmové scény dočkala zaslouženého ocenění i vlastním muzeem.

Takhle vypadala vila v září roku 2011 ....

.... a takhle krásně vypadá ona sama i její okolí teď

Před vilou stál bublinář a bavil děti . Musím říct, že i já sama když je někde

v Praze vidím, chvíli postojím a bavím se s nimi ....

Z Kampy vedly naše kroky ulicí Karmelitská směrem k Malostranskému náměstí, u kostela sv. Mikuláše jsme ale hned

zahnuli ulicí Tržiště a prošli kolem jednoho z mnoha míst, ke kterým se váže nějaký film

nebo televizní seriál. Hned na začátku to byla škola na Uhelném trhu, ta se objevila už v mnoha

filmech, a zahrála si i v seriálu 30 případů majora Zemana, tam si chodil hlavní hrdina pro svou ženu

učitelku. Dalším místem bylo náměstí u Rudolfina, to si zase zahrálo krom jiného i v jedné

epizodě seriálu Byl jednou jeden dům. A v ulici Tržiště je tenhle průchod kterým chodil

Wofgang Amadeus Mozart ve Formanově filmu Amadeus. Ostatně Čerf mi ukázal ještě jedno

místo kde se natáčel. To jsem si ale nevyfotila.

Ať projdete jím, nebo obejdete celou frontu domů oddělující ulici Tržiště od Malostranského náměstí

dostanete se před vchod kostela sv. Mikuláše a spolu s panem radou Vacátkem a panem Brůžkem

si můžete položit otázku o tom, zda opravdu existují boží mlýny. Jde o závěrečnou scénu z filmu Partie

krásného dragouna.

od Malostranského náměstí už nás čekalo stoupání Nerudovou ulicí směrem k Pohořelci.

V Nerudovce se nachází dnes momentálně čokotérie (Čerf má ve svém článku ještě čajovnu)

kde se natáčely scény v půjčovně kostýmů opět v Amadeovi. Dokonce na zdi nápisy hlásí že

se zde tento film natáčel a že zařízení provozovny je to původní které tu po natáčení zůstalo.

V místě kde ač stále rovně pokračujíc, bez jediného přerušení, se Nerudova ulice mění v ulici Úvoz

stojí krásný starý dům. Jedná se o dům, kde žil fotograf Josef Sudek a kde je galerie nesoucí jeho jméno

Má krásný malý balkonek, stejně jako dům před ní

A když se otočíte směrem k petřínskéu vrchu, otevře se vám takovýto výhled na Prahu.

Budova v dolní části je nemocnice sv. Karla Boromejského Pod Petřínem

Další s uliček které si zahrály ve filmu. Tady neháněl neohrožený Nick Carter ve filmu Adéle ještě nevečeřela

zločinného padoucha a potkal krásnou Bětušku nesoucí svému papá ve džbánu pivo.

Scéna se natáčela z horní ulice, a já jí mám na blogu taky z horního pohledu,

takže tentokrát i z pohledu spodního. Musím říct, že zhora je ten

pohled mnhem malebnější. Už proto, že je krásně v obdélníku který tvoří domy vidět

rozhledna na Petříně.

Ještě projít kolem švédského velvyslanectví, na jehož zdi je pamětní deska Elišky Junkové

která zde žila, a jsme na Pohořelci. Tady myší dírou a po schodech jsme došli na Strahovské nádvoří

a před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie si dáváme první odpočinek procházky.

Jedno nahlédnutí do jejího interiéru. Bohužel mříže moc focení nepřejí ...

Ještě nás ale čeká závěrečná vrcholová prémie, stanice lanovky. Abychom ho zvládli,v klášterní

restauraci Peklo (ha, ha) si dáváme každý jedno pivo z klášterního pivovaru. Měla jsem dilema jestli tmavé

nebo borůvkové, ale zvítězil zájem o neznámé a tak to vyhrála ta borůvka. Mimochodem fakt dobré

a v tom teple sakra bodlo. Pak už jen vystoupat až nahoru do parku k rozhledně, projít přes Růžový sad

až ke stanici lanovky a naše FotoTour de Prag definitivně končí. Byla to moc příjemně ztrávená sobota

a já za ní Čerfovi moc děkuji. Nejen že jsem tak díky němu poznala některá mě neznámá místa

(možná i on díky mě poznal jiná) ale po dlouhé době jsem se zas prošla Starou Prahou...

Poslední pohled na Hradčany a pak domů. Byl to zároveň i poslední pohled jinam

mé týdenní "dovolené", protože druhý den už mne jen čekala cesta domů ...

Pávi z Vojanových sadů ....

Po kratší odmlce způsobené tím, že jsem intenzivně pracovala na svatební

kytce, korsáži a náramcích pro družičky, a i na DPH, se vrátíme k naší malé tour po Praze.

Z Josefova jsme prošli na Dvořákovo náměstí, pod Rudolfinem jsme se přes park

stočili na Mánesův most, přes něj na Klárov a stáli před otázkou kudy se vydat dál. Tomášskou

okolo zdi Valdštejnské zahrady na Malostranské náměstí, po Starých zámeckých schodech na Hradčany

nebo na Kampu. Volba nakonec padla na Kampu. Jenže ještě než jsme se na ní vydali, stavili

jsme se v jedné zelené oáze, kam když vstoupíte, ani si nebudete připadat jako v Praze.

Ticho, zeleň, zpívající ptáci, lavičky a klid, klid, klid ....

Ta oáza se jmenuje Vojanovi sady a pro mne to byla toho dne objevená druhá neznámá v Praze.

S mým dědou jsme měli prochozený Petřín a jeho všechny zahrady, Malou Stranu, Staromák a jeho okolí

ale Vojanovi sady jsem neznala. Asi možná proto, že tam nejsou žádné květiny a to dědu nějak netáhlo.

Jde čistě o park se stromovou výsadbou, až v jeho horním konci se po schodech dostanete k místu kde je

tak trochu zahradní úprava. No a tady mají své království místní pávi.

Jsou na lidi zvyklí, nebojí se a tak jsou schopní vám pózovat celý den.

Tolik času jsme zas neměli, ale i tak jsem pár fotek s nimi udělala. Jen jsme si asi vybrali zrovna

dobu jejich siesty a poledního klidu, protože se různě vyvalovali ve stínu, nebo seděli na konstrukci

růžového loubí.

---

Krásné sluneční hodiny, a šly přesně! Jen nebyly přeřízené na letní čas

Jeden jediný bílý

Klišé? ....

Už nejméně po dvacáté se podívala na displej telefonu a kontrolovala

čas. Ruka se jí nervózně třásla, v knihách pro ženy a dívky by určitě stálo že: "... rozechvěle

stála a jen jemný třas ruky ..." . Bóže, kdo takový obrat může vymyslet? Takové klišé? Klepala se jak malej drahej

pes, nervózní až hrůza. Ani nemohla vzít do ruky skleničku s vínem, protože by jí vyšplíchlo víno.

Jenže tak moc si zrovna teď ten hlt vína potřebovala dát. Znovu se podívala na displej, a zkontrolovala

vchod do restaurace. Ještě stále je čas couvnout, sebrat se a utéct jak malá holka. Jenže ...

Když se jí ON po šesti letech ozval, pozval jí na večeři a tak jednoznačně svádivým hlasem,

nemohla tomu ani uvěřit. A zároveň jí začalo vrtat hlavou proč? Proč právě teď? Za celých šest let

se viděli snad čtyřikrát a to vždycky jen na chvíli, nic však nenasvědčovalo tomu, že by měl

zájem o něco víc než jen o přátelské popovídání. A teď tohle? Začínala si připadat víc a víc

jak hrdinka nějakého škváru. Romantická večeře při svíčkách, svádivý

tón hlasu v telefonu slibující rajská potěšení v posteli. Před těmi šesti lety to bylo vždy něco, o čem

si ráda nechala zdát, na co se nesmírně těšila už dlouho dopředu.

Ale to taky vypadala podstatně líp. Tak s figurou na tom nebyla nikdy oslnivě, žádná štíhlá

křehotinka s dlouhýma nohama a vosím pasem, ale těch šest let se přece jen na ní dost

podepsalo. Bohužel jen na ní. Jak měla možnost vidět, ON se udržoval stále v kondici. Žádná

pneumatika kolem pasu, rovná záda a tvář s minimem vrásek. Možná o něco plnější

než dřív s trochu temnějšími stíny pod očima. Jen úplně bílé vlasy dávaly tušit, že už dávno

není ten dandy z doby, kdy se seznámili.

V okamžiku, kdy už už své rozhodnutí utéct chtěla uskutečnit, ve vchodu restaurace se objevila

jeho vysoká postava a jí nezbylo nic jiného, než zapadnout o něco hlouběji do křesla v kterém

seděla, zhluboka se nadechnout a nasadit zářivý úsměv. Ostatně ten byl upřímný, vždy ho

ráda viděla, a často si kladla otázku proč si vybral právě jí, když byl neustále díky povolání

obklopen krásnými mladými dívkami. Nikdy si ale netroufla se na to zeptat, stejně jako věděla

že se nezeptá na to, proč chce znovu vstoupit do řeky, z které už jednou dost rychle a bez

rozloučení vyběhnul. Stejně by jí to neřekl. Přešel by to mávnutím ruky a jen by po ní hodil tím

svým podmanivým úsměvem. Teď už se konečně uklidnila, stejně to tak jako tak spělo jen k jedinému

okamžiku, k tomu, kdy skončí v její posteli, protože u něj čeká doma jeho zákonitá polovička.

Jen si myslela jestli to jejich milování po tak dlouhé době ještě zvládne. A že to tedy vždycky bylo hodně divoké!

Druhý den většinou měla trochu problém s chůzí, připadala si jak v té trapné reklamě na

prostředek na erekci. Tedy ne že ON by ho potřeboval.

Jak to psali v těch knihách? Vylétli spolu na vrchol, zahřmělo a zachvěla se zem...

Tak to by fakt ráda zažila. Tedy to zahřmění a zachvění.

Než se nadála, byli na cestě k ní. V okamžiku kdy odemykala se jí opět začala zmocňovat

panika. Panebože, šest let je šest let, i když v roztoužení prý muž nevnímá nějaké to kilo

navíc nebo celulitidu, myslí jen na jedno, ale ona není muž! Vidí každý svůj nedostatek

který jí nemilosrdně ukáže zrcadlo. Ale možná má stejný problém i ON, kdoví.

Ze strany se na něj podívala, ale nevypadal nijak rozpačitě ani nervózně. Spíš tak trochu nečitelně.

Což jí moc na klidu nepřidalo. Bez dalšího otálení jí zavedl rovnou do ložnice a pomalu jí začal svlékat.

" Počkej" řekla a zmizela na chvíli v kuchyni odkud se vrátila se svíčkou. " Takhle to bude lepší ".

Zhasl lampičku u postele a pokračoval v tom, co před tím začal. Pomalu přestávala myslet

na všechny své předchozí obavy a jen se poddávala jeho dotekům a polibkům. V jednom okamžiku

stála, a v druhém najednou ležela, a cítila jeho ruce propátrávající a upomínající se na všechny

zákruty jejího těla. Když do ní vniknul, bez problému se vpravila do jeho rytmu a nechala se unášet

proudem touhy. Poznala na něm, že i ON vymazal těch šest let, prostě neexistují a že se

vlastně naposledy milovali před týdnem.

Když dospěli k vrcholu, najednou venku zahřmělo a celý dům se zatřásl. Cítila jak se v ní

zvedá záchvat smíchu který nebude schopná zadržet. Když ten smích opravdu přišel, chvíli na ní

nechápavě koukal, ale když mu odrecitovala " ..... a zahřmělo a země se otřásla .... " došlo mu to a začal

se smát s ní. Byl to vyvedený večer a když odjel, došlo jí, že těch šest let přece jen k něčemu bylo dobrých.

Uměla ten odchod už přestát beze smutku a slz, které vždy následovaly. Že se cítila sice sama, ale ne osamělá.

Položila si hlavu na polštář, vdechovala z něj zbytek jeho vůně a spokojeně usnula ....

Josefov podruhé ....

Dnes se podíváme na další významnou stavbu

Josefova, či Židovského města a tou je nová obřadní síň u

strarého hřbitova, hned vedle Klausovy synagogy. Sloužila pohřebnímu bratrstvu

pro poslední potřeby zesnulých. Byla postavena v novorománském stylu mezi

lety 1906 - 1908. V suterénu se nacházela márnice, v prvním patře místnost pro rituální

očistu ( tzv.tahara) a v druhém patře byla spolková místnost bratrstva.

Od rok 1926, kdy přestala již dávno svému účelu jí bratrstvo pronajalo Židovskému

muzeu a je zde exozice židovských obřadů nad umírajícími a mrtvými (čímž

navazuje na expozici Klausovy synagogy věnované významným mezníkům

v životě Židů)Starému židovskému hřbitovu, ale i jiným židovským hřbitovům

a historii pohřebního bratrstva.

Jelikož byla sobota a tím pádem šabat, hřbitov byl zavřený, což mne mrzelo

protože jsem se těšila na jeho prohlídku. Tak příště...

---

Ten procházející se muž u zdi, je kněz Tomáš Halík. Je zajímavé, že asi pět minut

předtím, jsme se s Čerfem o něm bavili. Jak je vidět, Židovské město má své kouzlo

i pro katolického kněze ...

Alespoň kousek hřbitova nafocený přes mříž brány

Pootevřené dveře patří Klausově synagoze, v pozadí výstavba domů v Pařížské ulici

Roh radnice Židovského města, a na ní hned navazující Vysoká syagoga. V pozadí opět

domy v Pařížské

Ještě jeden záběr na hřbitov a boční část Klausovy synagogy

Tolik z Josefova. Postupně jsme prošli uličkami až na Dvořákovo nábřeží a odtud přes

Mánesův most na Klárov a odtud už pokračovala Tour na Kampu. Ale ještě před tím jsme udělali

jednu odbočku. Ale to zas příště. Ještě dva pohledy na protější břeh Vltavy.

Hanavský pavilon

A samozřejmě Hradčany a pod nimi Strakova akademie

Foto Tour de Prag s Čerfem ... Josefov poprvé

V sobotu ráno jsem s velkou lítostí naposledy za sebou zamkla,

abych se přesunula za maminou do Prahy. Ale měla jsem také domluvenou

jednu menší fotoprocházku, na kterou jsem se dovolila vetřít do přízně k Čerfovi.

Od našeho setkání na jeho výstavě fotografií na zámku v Dobřichovicích už utekly

dva roky čtyři roky, ale já věděla, že se s tímhle nadmíru zajímavým blogerem a skvělým fotografem

ještě chci určitě setkat. Zkusila jsem se tedy optat, jestli by měl čas a náladu a když

na obě otázky odpověděl kladně, nic nebylo na překážku tomu vyrazit na místo setkání.

To bylo na Jungmannově náměstí a z něj jsme vyrazili Perlovou a Michalskou na Staré Město.

Já, ač jsem s prarodiči i rodiči procourala jako malá, ale pak i sama, Staré Město křížem

krážem, jedno místo jsme nevím proč, zcela vynechali. A tím je zbytek

starého Židovského města. A proto jsem poprosila, jestli bychom se neztočili tímhle směrem,

a tak se stalo, že já, rodilý Pražák, musela využít znalosti nepražáka, protože jsem absolutně

nevěděla kudy se tam dostat ...

Josefov, jak se správně tato část Prahy jmenuje, je všem známější jako Židovské město.

Nachází se v ohybu Vltavy obklopený Starým Městem. Jako židovská čtvrť je znám již od roku 1096.

Od roku 1215, kdy byla na IV. lateránském koncilu nařízená segregace Židů od křestanů

nabylo místo podobu židovského ghetta a jako takové bylo až do roku 1850, kdy došlo k jeho

asanaci a připojení ku Praze. Navíc dostalo své jméno po Josefu II. (Pro mne je velkou zajímavostí

že Josefov byl až do roku 1960 pátým pražským obvodem. Při přerozdělení obvodů v onom roce, rok před mým zrozením,

se pátým obvodem stal "můj" Smíchov, Košíře, Motol a další později připojené obce jako

Zbraslav, Radotín, Stodůlky apod.)

Nejen Židovské město, ale i spousty dalších krátkých starých uliček, jako třeba tahle, bylo pro mne

novinkou. A to jsem si myslela že mám Staré Město prošmejděné ....

Ozdoba fasády na jednom ze secesních domů. Mě oslovila

hlavně těmi rybími motivy, neb sama jsem Ryba.

Mariánský výjev

Nejstarší židovská fungující synagoga v Evropě, Staronová synagoga.

Podle pověstí má být na její půdě schovaná umělá bytost - Golem. Ukrýt ho tam měl jeho

tvůrce Jehuda Liwa Ben Becalel, zvaný rabi Löw

Věž radnice Židovského města, zajímavostí jsou dvoje hodiny. S klasickými

číslicemi a druhé, s hebrejskými

V Židovském městě se nacházejí tyto synagogy. Vysoká, Pinkasova, Maiselova, Španělská

Klausova a Staronová. Dalšími památkami jsou Židovský hřbitov, obřadní síň a radnice. Jsou to jediné památky

které zůstaly z původního ghetta.