Druhý z navštívených kostelů ....

 

.... v Dušníkách byl kostel Panny Marie Růžencové, 

patřící polskokatolické církvi. Původně se jednalo o kostel evangelický, švédského Svazu Gustava Adolfa. Stavba byla dokončená v roce 1845. V roce 1892 vznikl de facto nový interiér kostela.

Víc jsem o tomto kostele na netu nikde nenašla. Vždy mě udivuje

 rozdíl mezi evangelickým a katolickým kostelem. Jeden přezdobený ale i v té zdobnosti ponurý a člověk pod tou tíhou výzdoby skoro klesá. Druhý, jednoduchý až strohý, ale světlý a dalo by se říct útulný. Při naší návštěvě se vše chystalo ke mši, takže jsme nechtěly moc zdržovat a motat se dámám které kostel připravovaly pod nohy.

Takže jsme si udělaly pár fotek a vysmahly. Dál se nám zjišťovat další pamětihodnosti nechtělo, počasí opravdu moc nepřálo. Takže jsme sedly do auta a vrátily se zpátky do hotelu. Zašly jsme tentokrát na jídlo do protější chaty, protože kolegyně zjistila na netu že tu mají mé oblíbené masové pirohy. Poseděly jsme a vrátily se zpět na hotel a hurá do bazénu a vířivky. Večer bylo kupodivu na sobotu klidno, asi byli všichni ve vedlejším areálu v music baru. Ten jsme zaznamenaly až v neděli při odjezdu. Škoda. 

Ráno opět lukulské snídaňové hody, pak jen zabalit a rozloučit se a odjezd domů ....

Alespoň jeden výlet ....

 

.... jsme si během wellnessového víkendu 

s kolegyněmi udělaly. A to do nedalekých lázní Dušníky. Zdá se, že zdejší oblast je na zdravé prameny bohatá, protože nedaleko odsud je i dříve navštívená Kudowa - Zdrój. Dušníky (Duszniki - Zdrój) jsou stejně jako Chudoba nevelké město, ale de facto díky horské části Zieleniec když někam jedete máte dojem že třetina Polska jsou Dušníky 😁. Ve zdejších lázních se léčí obdobné nemoci jako v Chudobě. Ale nemají tak dlouhou historii, jsou mnohem mladší. Počasí nebylo zrovna žádná hitparáda, sice tu nebyla ta šílená mlha jak nahoře, ale pro změnu mrholilo což na procházení se městem a hledáním různých pamětihodností které se zde nalézají. Takže jsme si obešly malé náměstíčko, mrkly do dvou kostelů v jeho blízkosti a vyrazily zase zpátky do hřejivé náruče našeho přechodného domova. Takže do vířivky, bazénu a v mém případě i do sauny ....

Letos mě hodně ....

 

.... láká Polsko. První letošní polský výlet

byl onen trochu rozpačitý do Bludných skal, druhý plánovaný je na advent do Svídnice, ale mezitím se našel ještě jeden který nebyl plánovaný vůbec. A to wellnessový. Přišla s tím nápadem jedna z kolegyň v práci, ostatní se toho chytly a tak jsme první říjnový víkend vyrazily směr Duszniki - Zdroj a horský resort Zieleniec. Rovnou dodávám, že já za sebe jsem z toho měla dost velké obavy, protože nějak jsem si nedovedla představit co si s nimi budu povídat celý víkend, když mi popravdě vždycky úplně stačí těch několik hodin v práci. A postavit si celovíkendovou zábavu na pomlouvání vedení mě rozhodně moc neláká. Doufala jsem tedy tajně, že alespoň okolí bude vhodné k procházkám a únikům do přírody ....

Co čert nechtěl. Jakmile jsme dojely do vyšších poloh Orlických hor obklopily nás mraky a mlha tak hustá, že vidět do okolí bylo úplně nemožné. Takže vlastně vůbec nevím, jak okolí resortu vypadá! 

A takové počasí vydrželo celý víkend. No mělo to svoje kouzlo v tom, že když jsme byly naložené ve vířivce nebo bazénu, dívat se z tepla do té sloty bylo velmi příjemné. Samotný komplex hotelu jménem Szarotka byl velmi příjemný, moderní a útulný. Jídla výborná a ty snídaně!!! Tam jsme dokázaly strávit dvě hodiny a přitom si dávat jednu mňamku za druhou. Sýry, ovoce, pomazánky, uzeniny, koláče, vynikající pečivo to všechno v množství víc než velkém a neustále doplňovaném. A jako tečka vlastnoručně upečené vafle. To bylo pro všechny magnet a vaflovač tak byl v neustálém obležení ostatních strávníků. Ostatně jídlo bylo výborné i v protější chatě Hanka a věřím že stejné to bylo i v ostatních. 

Páteční odpoledne se neslo ve znamení průzkumu co nabízí hotelová wellness zóna a kuchyně, večer se pak pokračovalo v konzumaci dalších dobrot z kuchyně i baru což mne velmi bavilo, a samozřejmě i v onom pomlouvání, což už mne nebavilo vůbec. Takže jsem na radu kamarádky jen chápavě přikyvovala hlavou nebo krčila rameny. Jedině tak se nějak ten víkend co se týká těchto aktivit dal vcelku normálně přežít  .....

Než se opět podruhé ....

 

.... vypravíme k sousedům do Polska, uděláme

si malou odbočku k trochu jiné fototvorbě. Tedy vy, kdo chodíte na blog k Petrovi / Čerfovi už jí moc dobře znáte. Jedná se o focení metodou ICM čili s úmyslným pohybem fotoaparátu. Mě to nedalo, a musela jsem to začít zkoušet taky.  Samozřejmě že Petr má v tomhle předstih a proto i jeho fotky jsou mnohem propracovanější a sofistikovanější. Takže mi dovolte abych vás pozvala na výlet do abstraktního fotosvěta ....

Tématicky se v dnešním článku .....

 

.... od dandíků příliš nevzdálíme. 21. září se 

totiž na výstavišti v Českých Budějovicích konala výstava ke stému výročí Klubu chovatelů teriérů. A dandíci tam samozřejmě nesměli chybět. A kdo tentokrát nechyběl, byl můj dlouholetý kamarád který způsobil, že jsem vlastně k dandíkům přišla, od něj jsem měla Bobeše a s ním a Bobešovým tátou objížděli po pět let výstavy. Podařilo se mi ho totiž po mnoha letech dokopat k setkání a k tomu, že nebyl v danou dobu na třech místech najednou jak většinou bývá jeho zvykem. Takže mě v pátek vyzvedl na chatě, a vyrazili jsme k němu na chatu, která byla vždycky naším základním táborem a místem odkud jsme vyráželi na výstavy.

Musím říct, že když jsme tam přijeli dost jsem byla překvapená, protože za těch deset let co jsem tam nebyla se zahrada hodně změnila. Narostly stromy, jiné zas zmizely, přibyl popíjecí a hudební pavilon, rozmnožilo se ovčí stádo, přibyla dvě vietnamská prasátka se čtyřmi malými, zmizelo vodní ptactvo a přibyl k šedým pštrosům jeden bílý. Co zůstalo byla nekonečná sranda která s ním vždycky byla. A luxus sauny.

 V sobotu jsme dopoledne vyrazili do Budějek na výstaviště omrknout kdo všechno se z našich výstavních známých účastní. No za ta léta co jsme oba z výstavami skončili ty řady velmi prořídly. Mnozí s chovem skončili nebo se chystají končit, jiní už mají tak vysoký věk že je to zmáhá a další už ani dandíky nemají. Mladí se do tohoto odvětví nijak nehrnou a tak i tady u nás hrozí, že za chvíli v Čechách nebude žádný dandík k mání ....

No, a jsem už .....

 

..... doma. Ale jak to začalo? V sobotu mi

moje lidská maminka pořád šeptala do ucha, že si pro mě přijedou nová maminka s tatínkem, že už je prostě čas abych se vydal do samostatného života, že to je prostě úděl nás malých pejsků, stejně jako to jednou čeká i lidská mláďata. A že nebudu zas tak úplně sám, protože se mnou bude bydlet i starší bratránek Myšpulín. Tomu jsem nějak moc nerozuměl a tak jsem si šel hrá se svým bráškou a sestřičkami. Když přijeli, lidská maminka nás všechny vypustila ven aby jsme mohli návštěvu správně přivítat a nechat se od ní drbat a hladit a drbat a hladit a chválit. Já se trochu toho všeho kolem mě bál a tak jsem pokukoval jen zdálky. Ale viděl jsem, že nová maminka nás má ráda, protože se pořád s někým z nás mazlila a říkala jak jsme krásní ....

A pak to přišlo. Maminka předala moje dokumenty, jídlo a deku, nová maminka mě vzala do náručí a sedla si se mnou do auta. Pokukoval jsem vzadu po Myšpulínovi a přemýšlel jestli budeme kamarádi. Pak mi lidská maminka zamávala, viděl jsem že skoro brečí a já začal trochu pobrekávat taky. Ale nakonec jsem to vzal sportovně a už jsem pak jen koukal z okna co se děje venku.

Dojeli jsme do takového dřevěného domečku, tam jsem začal prozkoumávat co je tam zajímavého a snažil se kamarádit s Myšpulínem. Ten sice na mě ani nevrčí ani neštěká, ale kamarádit se moc tedy zatím nechce .... 

Jen jsem si zvyknul na tenhle domeček, zase mě maminka vzala do auta a zase jsme jeli jinam. Tedy už do mého definitivního nového domova. Čekalo tu na mě překvapení v podobě dvou divných stvoření, které jsou mnohem větší než já, divně mňoukají a tak nějak zvláštně na mě koukají. Jako kdyby viděli místo mě jídlo. Jsem z toho takový trochu rozpačitý a raději se kolem nich vždycky plížím tak, aby mě neviděli. Krásně jsem se v novém domově vyspal a i když jsem musel část dnešního dopoledne být v klícce, protože maminka i tatínek šli pracovat, vynahradil jsem si to odpoledne s maminkou na zahradě. Ta pořád dělala do země nějaké díry, pak zase sypala něco na zem, to kráásně vonělo a moc pěkně se v tom válelo a byli v tom kousky dřeva které jsem jí kradl a nosil po zahradě.

No, a já se vlastně úplně zapomněl představit! A to jsem prosím hódně slušně vychovaný. Takže to musím honem napravit. Mám hodně hvězdné jméno které se kryje z nadcházejícím zimním obdobím.

 Jmenuji se totiž Orion z Roxburku sun. Oríšek - Bobíšek, čili budu prostě Bobeš 😉

V dnešním pokoukání ....

 

.... se ještě jednou vrátíme do 

Chotěšovského kláštera. Tentokrát ale v černobílém provedení. Ony tyhle tajemně vypadající staré budovy tak získají ještě silnější nádech tajemna. Pro mne tedy určitě ....

Dnes si trochu .....

 

.... zalétáme v balónu. Resp. v balónech. Cestou do

Bludných skal, jsme u vodního díla Rozkoš natrefili na starty horkovzdušných balónů v rámci jejich setkání. Kdo kdy letěl ví jaká to je krása tam nahoře, a kdo ne, ale někdy na start balónu natrefil ví jaké to je zajímavé pozorování. A kdo si zažil oboje, tedy přípravu i let si jen povzdechne a řekne si Jak já bych letěl zas. A to přesně jsem si říkala i já když jsem viděla to hemžení na obloze. Ale nebyla jsem sama, všichni v autobusu áchali a fotili za jízdy a vznesli požadavek na zastavení aby si to mohli pěkně v klidu vyfotit. Kupodivu, pan šofér neměl nic proti a zastavil. Ale kdo byl proti byli ostatní řidiči kteří vytrvalým troubením a různými gesty dávali najevo co si o tom myslí. Kdo zná tah z Náchoda do Polska pochopí. Provoz tu je hustý, silnice ne zrovna široká a když na ní najednou zastaví velký zájezdový autobus, z něj se vyhrne hejno kobylek a začne fotit, je to ne zcela bezpečná situace. Takže šup, šup, nacvakat nějaké fotky a zas davaj fofrem dál. Ale bylo to opravdu krásná podívaná ....

Po procházce městem ....

 

.... která nebyla zas až tak dlouhá na 

to, kolik jsme měli na ní času jsme se přesunuli na třetí a poslední místo zájezdu. Jednalo se o soukromou zahradu polských manželů, kteří svůj pozemek proměnili v nádhernou japonskou zahradu, a za své snažení byli dokonce odměnění cenou přímo od japonských zástupců jakési asociace japonských zahrad. U této návštěvy se zas naplno ukázalo že naše průvodkyně, která celý tenhle zájezd vymyslela je neskutečný chaotik. Návštěva byla předem domluvená na třetí hodinu, my dorazili o půl čtvrté, i přes ohromné cedule kudy se do zahrady jde, nás vedla úplně někam jinam, takže jsme se museli vracet čímž jsme se opozdili o další minuty, takže když jsme došli konečně kam jsme měli, bylo samozřejmě zavřeno. Proč by ne, když je jen do tří. Na zvonění nikdo nereagoval, na telefon taky ne, takže už to vypadalo, že se otočíme a pojedeme domů. Asi po dvaceti minutách kdy mu musel neustále zvonit, majitel zvedl telefon a pustil nás ne zrovna nadšeně dovnitř. Popravdě se mu ani nedivím. 

Zahrada je nádherná, ale jako průměrný zahradník, který i tak má se zahradou práce až nad hlavu, říkám rovnou že tohle bych nechtěla mít ani náhodou. Protože té práce co je s takovou zahradní úpravou, vážně děkuju nechci ....

Po protahování se .....

 

.... úzkými průrvami mezi skalami nás 

čekalo protažení těl a jejich navrácení do původních tvarů procházkou lázeňským městečkem Kudowa Zdrój. Mnozí ho mají spojené s cestami na jednu z největších polských tržnic. Ta už ale dnes nefunguje, takže je z něj opět malé lázeňské městečko. Hezky česky se jmenuje Chudoba, a já se toho tak nějak budu držet ....

Chudoba jsou nejstarší lázně v Polsku ale v Evropě vůbec. Zaznamenané jsou už v 15.století, kdy patřila oblast Kladska ke Koruně české, synem Jiřího z Poděbrad Jindřichem Minstrberským. Původní název tehdy ještě české vsi z roku 1477 byl Lipolitov. V 16. století byl název změněn na Chudoba, později Kudoba, Bad Kudowa až po válce získalo město dnešní název Kudowa Zdrój.

Chudoba měla mnoho majitelů z řad české šlechty, od Smiřických po Trčky z Lípy. V roce 1742 se musela po prohrané prusko - rakouské válce Marie Terezie Kladska vzdát ve prospěch pruského císaře Fridricha Velikého. Později se stalo součástí Německého císařství a Německé říše. Po porážce Německa mělo o území Kladska opět zájem Československo, ale Jaltská konference jej přiřkla Polsku. Čeští a němečtí obyvatelé obce byli vysídlení a v roce ve stejném roce 1945 získala prvně městská práva.

Rozkvět Chudoby jako lázeňského města nastal po roce 1783. O sedm let později ho navštívil pruský král Fridrich Vilém III. Po napoleonských válkách zde vznikly okázalé parky a promenády. Mezi hosty patřil i Winston Churchill, Alois Jirásek, F.X. Šalda nebo J.V. Sládek. 

Dnes se zde léčí onemocnění srdce a oběhového systému, poruchy zažívání a štítné žlázy. Zdejší minerální vody jsou bohaté na sůl a síru nebo arzen a železo .....

Když se vloni v nabídce .....

 

.... cestovky s kterou jezdím na jednodenky

objevily dvě novinky, zajásala jsem. Už skoro všechny momentálně nabízené jsem absolvovala, jiné k mé nemalé lítosti z nabídky zmizely, a na vícedenní mě to nějak neláká. Takže bylo jasné že si musím obě novinky vyzkoušet. Bohužel jedna byla vyprodaná tak rychle že jsem ani nestačila mrknout, ale druhá se v nabídce udržela natolik dlouho, že jsem si jí stihla rezervovat. Obě navíc nevyžadovaly předlouhé autobusové trmácení protože byly skoro za humny. Jedna v Rakousku a druhá v Polsku. 

Polsko jsem zatím navštívila čtyřikrát, z toho jednou na výstavě s rafany, tudíž žádná možnost prohlídky místa kde se výstava konala. Takže další návštěva mě lákala. Zájezd nabízel návštěvu Bludných skal v Adršpašsko - Broumovském regionu v rezervaci Stolové hory Bor, dále prohlídku lázeňského městečka Kudowa - Zdroj a překrásné soukromé Japonské zahrady v Jarkowě. (Jestli tak i zůstala nevím, naše návštěva se odehrála jen pár dní před letošními podzimními velkými záplavami) 

Dnes se podíváme na první místo, tedy do skal. No, jak to říct. Lidí moc, místa málo, občas se zasekl i člověk dost hubený, takže ti prostorově výraznější se museli občas spustit na všechny čtyři aby nezůstali zaklínění v průrvách. Možnost obratu a návratu zpět totiž pro velké množství návštěvníků a nemožnosti se přes ně probojovat neexistovala. Takže stále jen kupředu, zpátky ni krok. A to doslova a do písmene. Naštěstí lezení po čtyřech se mi vyhnulo, i když v jednom místě jsem se fakt taky málem zasekla. Nicméně jsem to dala, ale hodinu koukat na cizí zadky nebylo nic moc ....

Dnes se zase vrátíme do .....

 

.... pozdně letního záhonu. Kdysi jsem si od

blogerky Kosáčka přivezla z její zahrady sazenici rostlinky jménem Sporýš argentinský. Jeden rok mi krásně kvetla, ale druhý rok zmizela. Tak jsem se smířila s tím, že jsem někde udělala nějakou chybku a prostě jí zhubila. Jenže k mému překvapení se další rok znovu na záhonu objevila. A pak zase zmizela a zas se objevila. A pokaždé na jiném místě. Takové cestovní překvapení. Bylo mi to divné, protože jsem občas tuto rostlinu viděla klasifikovanou jako trvalka, ale u mě se chovala spíše jak letnička nebo ještě tak dvouletka. Já jí vždycky sesadila do jedné skupiny, ta příští rok zmizela, ale objevilo se víc rostlinek někde jinde. Jenže pak jsem našla článek po jehož přečtení se tahle moje zahradní záhada vysvětlila. On se skutečně u nás pěstuje jako letnička, nicméně velmi ochotně roste ze semen, která se rozlétají po nejbližším okolí mateřské rostliny když jí včas po odkvětu neostříháte. Takovým květinám se říká vrostlé, protože si vrostou do výsadby kam a jak se jim zachce. Já už ho musím dost krotit, letos jsem měla půlku záhonu plnou. Naštěstí je to květinka která je nadmíru pohledná, a snese bez problémů i přesazování klidně i období kvetení, takže si můžete vesele zaplevelit kolik záhonů jen chcete. Navíc ho milují jak včely, tak i motýli, takže je od prvních květů až po posledních v jejich obležení. A když už ho je fakt moc, tak se prostě vytahá jako jiný plevel. Jo, a ještě je navíc fotogenický 😉 ....

Připadám si tak ....

 

..... trochu v kůži Davida Černého, 

který je neustále napadán ze všech stran kvůli svým kontoverzním dílům ve veřejném prostoru. Tak nemusí se všem líbit, chápu, mě ale nijak nevadí, některá tnou do živého a jiné pobaví, a nemám potřebu svůj názor na ně nijak na sociálních sítích prezentovat jako jiní.

 Ale proč já?

Protože jsem si dovolila ve fabrice kde dělám, ukázat na fotkách že život není jen o kytičkách, broučcích, motýlcích, ale že je v něm i spoustu ošklivosti, deprese a jinakosti. 

Vzhledem k tomu, že jsem letošní výstavu věnovala fotkám starosklíčky, a jelikož jsem nějaké fotky měla navěšené v kantýně, vypůjčila jsem si je a místo nich dala černobílé. A mezi nimi je i fotka z Karlova mostu, kde jsem před lety nafotila jednoho z několika stálých žebráků. To jsem ovšem netušila, co tato fotka spustí za lavinu nesouhlasných komentářů a požadavků na její odstranění. Proč? Co komu vadí? Prostě i taková je realita dnešního života. Navíc mnohem hnusnější bezdomovci se válejí tady kolem nádraží .... Dokonce to došlo tak daleko, že fotku sundali ze zdi a otočili. Kantýnské mi jí tam ale zas pověsily a bavily se reakcemi. Vlastně i já si říkala, fajn, je to dobrá fotka, protože ta se pozná podle toho, že vyvolává emoce. Negativní i pozitivní. Ovšem do doby, než přišel příkaz jí odstranit. Že je depresivní, nehezká, že se zaměstnanci nechtějí dívat při jídle na špinavého bezdomovce, že je uráží, jak je možné že to Korado mohlo dovolit apod. Příkaz přišel od vedoucí stravovací komise, která za víc jak měsíc ani v kantýně nebyla, a fotku viděla teprve včera jen tak letem světem mezi dveřmi. Jenže si stěžovaly její kamarádky z kanclů, které si tam chodí na kafíčko a zákuseček a dělají si tam i selfíčka. Asi jim to zhořklo v puse a fotka se jim tam přimotala ....

No co dodat. Tři měsíce visela na výstavě v restauraci kam chodili dennodenně lidé na jídlo a nikdo proti ní nic nenamítal, spíš byly na ní kladné reakce. 

Zítra tam tedy pověsím fotku jinou. Když jí viděla na výstavě dcera, pravila: " To vypadá jak řiť" ....

Taky by vás tohle uráželo?

  

Pozor, změna ....

 

..... termínu. Nevím proč, ale zadala

 jsem datum možného setkání u mých fotek na 14.10. což vychází na pondělí. Jenže jsem měla na mysli neděli, kdy by byla restaurace otevřená jen pro účastníky. Takže se moc omlouvám, ale platí neděle 13.10. od 15:00 .....

Konečně mám doma .....

 

.... doma hotové všechny fotopanely 

a tak už mám jistotu, že můžu absolvovat druhou výstavu tady u nás ve městě. Termín jsem stihla tedy za pět minut dvanáct, i když úplně ne mou vinou, podvakrát mi je neměl kdo udělat protože měli dovolenou. Ale už je všechno cajk, panely jsou doma, jen ke třem posledním si musím přidělat háčky sama, protože jsou tak abstraktní, že nějak nevěděli co je dole a co je nahoře. A tak, kdo by se chtěl přijet podívat, může od 13.10. od 15:00 kdy bude takové přátelské setkání každý den krom neděle (tu mám zatím vyhrazenou jen toho čtrnáctého, jinak je zavřeno) do České Třebové do kavárny a restaurace EVA. Je to to samé místo, kde byla i loňská výstava. Otevřeno je od 8:00 do 22:00. Není daleko od nádraží, kde jsou i podzemní garáže.

 Přejdete u nádraží na druhou stranu, sejdete dolů do ulice Nádražní, po ní půjdete až ke křižovatce, kde se dáte doleva a sejdete dolů přímo ke kavárně. Pěšky je to cca deset minut. Výstava trvá od října do konce prosince ....