Od teď si ....

 

.... budeme užívat barviček do 

aleluja. A květin. Čeká nás totiž pozdní jaro a celé léto u nás na zahradě. Protože těch fotek je opravdu hodně, pokrývají zhruba půl roku, rozdělila jsem je podle barev. Dnes nás čeká fialová barva. Tu mi ponejvíc zastupují dvě květinky, svazenka a sporýš ....

Sice nejsou z Prahy .....

 

.... nicméně se v časové ose 

posouváme jen o dva za pražskou fotoprocházku. Sice nám v Praze sluníčko nepřálo, hned druhý den (Murphyho zákon) svítilo o sto šest a stejně tak i ten další, já měla krátkou dovolenou a tak jsem jí na chatě využívala k různým zahradním pracím. A přitom jsem si všimla tohoto ohniváčka (vzhledem k tomu že za celou dobu křídla nerozevřel, nemohu vám říct který druh to byl) jak se stoprocentním zaujetím věnuje sosání na třapatkovce. Foťák byl v chatě, já s motýlem na druhém konci zahrady, nevěřila jsem tomu, že když pro něj půjdu najdu motýla na místě. A ejhle, on tam byl, stále tam nadšeně sosal a nechal se v klidu fotit ....

Dnešní fotky jsou .....

.... poslední ucelená série z čb várky

pražských zastavení, kterými jsem vás tak dlouho zásobovala, a které vznikly při srpnovém workshopu. Lehce je ale doplní pár fotek, které vznikly při toulání s dcerou a vnučkou při naší zářijové cestě do Prahy na výstavu k 60.letům Večerníčka, která probíhala v prostorách Strahovského kláštera ....

Minule jsme skončili ....

 

.... u holuba v průchodu Radničních schodů.

Tam byla asi nejdelší zastávka, protože holubi byli docela dobré cvičné cíle. Naučit se zachytit je smysluplně v letu aby z nich nebyly jen čmouhy. Přiznávám, že to mi dělalo velký problém, tak jsem je raději fotila ve statickém stavu. A oni vcelku i poslušně zapózovali ....

Z barev .....

 

..... skočíme rovnýma nohama do světa 

černobílých fotek, které jsou pokračováním barevných momentek z Prahy focených při srpnovém workshopu. Tuším, že moc slov není potřeba a tak se dívejte. Můžete se i kochat, to je na vás! 😉

Než se začneme znovu procházet .....

 

.... černobílou Prahou, dáme si na oddych

nějaké květinky. A to květinky s jménem vystihujícím jejich vzhled. Krásenky. Těmhle květinkám jsem úplně propadla, naobjednala si semínka všech možných barev i tvarů květů a ve finále už druhým rokem zapomínám na to, je někam umístit. Ale něco jen málo jsem letos do země ze semínek do země dala, a tak se na tu krásu krásenek podíváme. A myslím, že do tohoto upršeného počasí se i tak trochu hodí ....

Konečná! Vystupovat .....

  

.... i když v tomto případě spíš

jsem já nastupovala. Do tramvaje která mne vezla zpátky na Smíchovské nádraží k návratu na chatu z mého prvního fotoworkshopu. Ovšem ještě než na to došlo jsme tak všelijak koukali a číhali a lovili  život na náměstí Václava Havla. Čili na piazettě u Národního divadla. Na tomhle místě se dá fotit klidně hodiny, nejen kvůli tomu kolik lidí jím projde ale i kvůli zajímavému světlu které tu panuje. Ovšem když svítí sluníčko, my měli štěstí na zataženo a i sem tam pár kapek ....

Jak jsem slíbila, tak ....

.... činím, a pokračujeme dál procházkou

uličkami Starého Města. Z Malostranského náměstí jsme se protáhli uličkou před Karlovým mostem na Maltézské náměstí a z něj ke kdysi slavné, komunistickým zřízením ovšem zatracované Lenonově zdi na Velkopřevorském náměstí. Záměrně říkám kdysi slavné, protože dřív vše na ní k něčemu odkazovalo, nejvíce k protestu proti komunistům. Ať obrázky nebo texty písní Beatles a hlavně Johna Lenona. Bylo to  místo setkávání, vyjadřování myšlenek i jen tak se zastavit a zamyslet. Po pro mě naprosto nepochopitelné akci magistrátu před pár lety, když nechal všechno co na zdi bylo zabílit už onen genius loci místa zmizel. Sice je to stále velká atrakce pro turisty, ale kouzlo které to místo mělo odválo do nenávratna. Dnes je to něco chaoticky počmáraného a polepeného nálepkami ....

A pokračujeme pěkně od .....

....  Radničních schodů (to jsou ty které vám

zkrátí cestu od Černínského paláce dolů do Nerudovy ulice) dolů právě Nerudovkou. V té jsme si udělali první zastávku na kávu v kavárně Kafe a hrnky. Je to velice příjemná kavárna, byť vcelku dobře zašantročená v nenápadném průjezdu. Ovšem když jím projdete ocitnete se v království keramiky, příjemné zahrady a dobré kávy. Nám mimo jiné poskytla i úkryt před náhlou dešťovou přeháňkou. I tady se nám dostalo pár rad a tipů na foto ....

Jak si vedou .....

 

.... fotografové když fotí už jsme si 

ukázali, a tak teď se podíváme co jsem vlastně nafotila já. Musím říct že mě to nesmírně bavilo, bylo to zas úplně jiné focení než je mým zvykem a na které jste z blogu asi nejvíc zvyklí. Dokonce mě to natolik začalo bavit, že se snažím ve městě fotit co nejvíc. Navíc Praha v tomto směru nabízí nevyčerpatelné množství příležitostí. Míň už mám já příležitostí se do ní vypravit ....

I kdyby si zase tyto .....

 

.... pošmourné dny zasloužily nějaké 

optimistické květy na podívání, dnes si dáme první nášup fotek z mého po tolika letech focení úplně prvního fotoworkshopu. Ten se konal v půlce srpna pod vedením opravdu skvělého fotografa a cestovatele po celém světě,  Garika Avanesiana. Sešlo se nás pět stejně postižených bláznů, kteří si bez foťáku nedovedou představit žádnou cestu, dovolenou či výlet. Navíc co bylo hlavně mě velmi sympatické, plán který mi do messu Garik nastínil neobsahoval jen focení ale i zastávky v kavárnách a jim podobných zařízení....

Sraz byl v devět na Pohořelci a z něj jsme pak pomaloučku, protože jsme se na některých místech zdrželi docela dlouho, došli až na piazettu u Nové scény. Počasí přálo, Garik se o nás staral skvěle, podělil se nejen o své zkušenosti se street a portrétní fotografií, ale i povyprávěl něco ze svého vcelku dobrodružného života. Skvělý byl jeho přístup jako mentora. Nechal nás ať si fotíme a jen nás jemně korigoval a upozorňoval na chyby. Já osobně doufám, že příští rok se opět sejdeme a užiju si to tak jako letos, protože takováhle partička mi tu strašně moc chybí ....

A prší a prší a .....

 

.... a prší. Už druhý den. A já jsem slušně

řečeno hódně naštvaná. Těšila jsem se že si vyzkouším novou aku strunovku, potřebuju zasázet do záhonu nové trvalky a místo toho dřepím doma, a čučím z okna na šedou oblohu a provazy deště. 

Takže by to chtělo něco .... jo, něco optimistickýho. A co je optimističtější než žlutá barva květů. Občas říznutá modrou. Jako když je krásné počasí. Prostě sluníčko a modrá obloha trochu jinak ....

Kdyby bývala situace jiná ....

.... teď bych místo toho abych seděla u 

notbůčku a smolila tohle povídání a chystala se nervově na stříhání živého plotu, kochala bych se pohledy na rakouské Alpy. Jenže deset dní záskoku za kolegyni která měla dovolenou mě vyšťavilo natolik, že moje těšení se na cestu za touhle krásou se změnilo v absolutní nechuť kamkoliv se vypravit a ještě tam lozit a funět do kopce. Navíc mne začalo zlobit levé tříslo, několikrát za den mne v něm neskutečně zabolí, a já pak pajdám dost dlouho jak Peyrac. Což v horském terénu není dvakrát žádoucí. Takže jsem nakonec zlanařila sousedku která jela za mne aby se nemuselo nic rušit. Ale bez výletu nezůstanu, jen prostě nepojedu nahoru, nýbrž dolů. A ještě si zamlsám čokolády .... vybrala jsem si totiž jako náhradu zájezd do rakouské čokoládovny Hof, plavbu po největším podzemním jezeře v Evropě a návštěvu komplexu zámků Laxenberg, jarním to sídle Habsburků nedaleko Vídně. Sousedka má za úkol mne informovat o stavu cesty a pokud bude ještě příští rok možnost jet, pojedu tedy příště .....

Jak si letos .....

 

.... v tom deštivém jarním období vedly klemátisy?

Nadmíru dobře. Kvetly mi zatím asi nejvíc co je mám. I když mne stále na nich trápí nějaký neduh, nedokáží celou sezónu kvést rovnoměrnými květy, navíc jsou i všechny další deformované. Co je příčinou nějak nemůžu zjistit. Jestli je to tím, že nejsou nijak hnojené, špatnou zeminou, fakt nevím. Už jsem některé i přesadila, ale výsledek je stejný. První květy krásné velké a další menší a menší. Třeba by jste mi někdo kdo se jejich pěstováním zabýváte mohl poradit. Byla bych moc ráda....

Robert Vano - Příběh člověka ....

 

.... je retrospektivní výstava více než 150 barevných

i černobílých fotografií zahrnujících 70 let života a 50 let uměleckého působení na poli portrétní fotografie. Expozice vás provede New Yorkem, Milánem, Paříží až do Prahy, tedy do měst kde Robert Vano postupně působil a přes třicet let byly a jsou jeho domovem.

Na výstavě jsou k vidění i dosud nepublikované fotografie ze 70. a 80. let a nové projekty. Ke shlédnutí je i filmový portrét autora, kde se divák dozví mnoho z jeho profesního i soukromého života.

Výstava je výjímečná i tím, že se jedná o poslední výstavu a symbolicky uzavírá jeho celoživotní tvůrčí kariéru.

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích v roce 1948 maďarským rodičům. V osmnácti letech po maturitě emigroval do USA, kde začínal v úplně jiném oboru než fotografie. Pracoval totiž jako vizážista a kadeřník. Později začal pracovat i jako asistent významných módních fotografů. Na radu jednoho z nich začal s focením i on sám, a hlavně podle jeho slov s tím co měl rád. Čili s mužskými modely. Tak začaly vznikat jeho celosvětově známé akty.

Od 80. let začal již pracovat jako samostatný fotograf pro módní časopisy Vogue, Cosmopolitan, Harper's Bazaar nebo Seventeen.

V devadesátých letech se vrátil do České republiky a od roku 1994 do roku 2003 působil na pozici kreativního ředitele pro českou mutaci magazínu ELLE. Zde skončil za nevyjasněných okolností a od roku 2009 je na volné noze a potkat ho je možné hlavně v Praze kde žije a fotí. Na svém kontě má 40 výstav v Čechách i zahraničí.

Já osobně mám moc ráda jeho vtipná vyprávění ze života, kdy s nadhledem a laskavým humorem umí svou měkkou českoslovenštinou glosovat i věci které zrovna moc humorné nejsou. O tom je právě dokument na výstavě promítaný ....