K jaru patří ....

 

.... hlavně žlutá a bílá barva. Vlastně to

jsou barvy které se vyskytují po zimě v přírodě mezi prvními. Talovíny, sněženky, bledule patří k prvním poslům barev. Chvíli po nich přibudou žluté krokusy, narcisy, v živočišné říši pak káčata, kuřata a housata.... ta poslední u mě už dávno nenajdete, ale ty květinky vždycky. A tak jsem vstoupila do další fotografické sezóny kdy vás budu až otravně zahrnovat fotkami květinek ....

Současné počasí ....

 

.... nahrává tomu, že my zelení šílenci, neplést

prosím se zelenými ekoteroristy, ho vítáme a až po lokty se ryjeme v záhonech, přehazujeme komposty (mimochodem nejméně oblíbená činnost), hrabeme neshrabané listí na podzim a jinak začínáme zkrášlovat své latifundie. A tím pádem jde blog stranou. Je to dobře, protože dokud zas nechytnu jarní fotografickou slinu, nebudu mít za chvíli o čem psát. Na výletování na delší vzdálenost nemám parťáka či parťačku, a tady se brodit po lese blátem mne už nebaví. A po pravdě utahaná z práce jsem ráda, že dorazím domů, dám kafe a nohy hore a v křesle odpočívám. Takže se někdy během odpoledne dokopu právě jen k té zahradnické činnosti. Ještě že mi odpoledne přestaly blokovat návštěvy (i velmi nechtěné) u doktorů a skončila první várka rehabilitací s výsledkem mínus 1200 Kč na účtu a výsledek žádný ....

A opět se dostávám ....

 

.... jako vždy v novém roce do fotokríze.

Co jsem nafotila do konce roku to jsem zveřejnila, na procházkách jsem v tom novém moc nebyla, protože se po ledovkách které se z  cest staly moc chodit nedá. Takže dnes vás pozvu na pár pohledů z oken na východy a západy loňského i začátku letošního roku. Tedy mám možnost jen pohledů dvou, z oken na půdě a pak oken z jídelny, takže prostředí které by si ty barvy zasloužily

 není nic moc ....

Jsem konzerva a dinosaurus .....

 

.... co se týče focení. Prostě pro mě se focení

rovná používat fotoaparát. Nicméně už pomalu i já začínám pomalu používat i náhradní možnost a tou je mobil. Už minulý jsem si kupovala podle recenzí na jeho objektivy a kvalitu fotek. Stejně tak i u mého nového hrály tyto věci prim. Byť má parametry vskutku dobré, stejně beru mobil na milost jen v některých případech. Třeba když je nutné fotit na hodně široké ohnisko, nebo nemám zrovna sebou nikouše s makro objektivem. A makro je další věc kterou jsem zkoušela co a jak umí. Musím říct, že umí. Až mě to překvapilo. Jen jsem blbec pro srovnání nevyfotila jak velké případné objekty mého focení byly původně ....

Dnešní fotky nás ....

.... už zavedou do stále ještě de facto

nového roku. Zkoušela jsem zas fotit dle rad do RAWu, protože  následná oprava a úprava fotek je snazší,  ale i když jsem si upravovala barevné prostředí, stále mi z toho lezly fotky se zvláštní barevností. Takže jsem si zas nastavila zpět JPEg, a barevnost se vrátila zase zpět na svou původní kvalitu. Tudíž nenechte se zmýlit, nefotila jsem večer nebo v noci, ale za plně slunečného dne ....

Místo nahoru, se dnes ....

 

.... budeme dívat dolů. V zimě není moc šancí na to

fotit květy, což jak víte je moje záliba. A tak musím vzít každou zimu zavděk sušinami. Když ale jsou s námrazou, vyrovnají se skoro i těm oblíbeným květům. Námraza byla, a sušiny taky. A co z toho plyne? Že jsem se trochu vyřádila s focením ....

Když námraza, tak i .....

 

....  na stromech, a k tomu ještě tak trochu

dramatická obloha, kterou jsem tentokrát brala jako skvělou kulisu pro focení stromů. Sluníčko, azurové nebe s bílými beránky a namrzlé stromy. Kýč jak bič! Ale když je takhle, trochu tu zimu

 mám i ráda 😉....

Pokračujeme dál ....

 

.... ve slíbeném procházení se mezi námrazou.

V lese se na chvíli udělalo úplně zeleno, ale jak jsem se pomalu zase blížila do údolí opět jsem se dostala do bílé ....

Výlety skončily, ale ....

 

.... neskončil ještě rok, a tak se opět vrátíme asi

 na dost dlouho k nám do vsi a na zahradu. Poslední dny loňského roku se nesly ve znamení krásné námrazy. Už se zdálo, že díky práci nic nestihnu nafotit, ale naštěstí jsme kvůli zimní odstávce fabriky museli i my mít dovolenou, tak jsem si mohla konečně to, na co jsem se vždycky dívala lačně z okna kuchyně, či u vás na blozích, nafotit i já. 28.12. jsem se za krásného slunečného dne vypravila na procházku. Říkala jsem si, že logicky čím výš půjdu, tím víc námrazy na všem bude. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem se vydrápala na kopec a k lesu, a zjistila že všechna ta bílá nádhera je jen u nás dole v údolí a na kopcích skoro zeleno ....

Vzhůru do Žitavy ....

 

.... protože Budyšín už máme za sebou. Ovšem

narozdíl od něj máme na Žitavu čas jen něco přes hodinu a půl. Tak ono to tak nějak je jedno, protože už jsme dorazili za tmy a tak nějaké prohlížení města je vcelku bezpředmětné. 

Takže si dáme spíš trochu dějepisu a zeměpisu. Žitava (Zwittau) se nachází v historické saské části Horní Lužice v okrese  Zhořelec (Görlitz). Leží na trojmezí Německa, Polska a České republiky. Zmínka z roku 1238 mluví o tom, že patřila českému šlechtickému rodu Ronovců, jehož nejslavnějším členem byl Jindřich z Lipé, maršálek Českého království za vlády Jana Lucemburkého. Za Karla IV. a Václava IV. byla začleněna do zemí Koruny české. Po třicetileté válce se do Žitavy uchýlilo kolem 1000 českých protestantských rodin ....

O chrámu sv. Petra v Budyšíně ....

 

.... jsem se zmínila v souvislosti s tím, že je 

jednou z dominant města. Dnes se tedy tomuto zajímavému kostelu budeme věnovat trochu víc, protože si to jako velmi zajímavá sakrální stavba zaslouží. Tento kostel patří mezi největší tzv. simultánní kostely v Německu, samozřejmě je nejvyšší stavbou v Budyšíně, patří mezi nejdůležitější sakrální stavby Saska a je nejstarší církevní lokalitou Horní Lužice. Kostelní loď využívá největší protestantská komunita v Sasku, evangelicko - luteránská církevní obec sv. Petra, chór patří německo - srbské katolické farnosti sv. Petra. Odtud tedy simultánní kostel. Na 83 m vysokou věž se dá vystoupat do výšky 56 m po 238 schodech. Po věži vede vnější výtah, kterým si věžník vytahuje nákupy. Zdejší věž je totiž jednou ze dvou věží v Německu, která je stále obydlená věžníkem. A ještě jedna kuriozita. Když se  blíží bouřka, kostel začne kvílet. Konstrukce věže totiž při silném větru vydává zvuk slyšitelný po celém městě ....

Když jsem něco .....

 

.... po půlnoci dorazila v neděli z Polska,

měla jsem na oklepání a regeneraci čas jen zhruba něco kolem patnácti hodin. V pondělí z práce jsem se zas hned vydala do mého základního tábora v synově bytě, odkud a kam se vydávám a vracím z výletu. Je to jednodušší a hlavně bezpečnější než brzy ráno tahat polovici z postele a spoléhat na to, že má dostatek nafty v autě aby jsme dojeli. Takhle si jen vyběhnu kopeček k nádraží a jsem tam. To samé při návratu, hupky šupky přes kopeček a jsem v pelíšku. Druhý den už si polovici zavolám aby pro mě přijela. Horší to bylo ale tentokrát s dospáním, protože jsem musela hned druhý den do práce. Naštěstí mi vedoucí navrhla ať si vezmu půl dne volna a přijdu později. No, ono se stejně nakonec ukázalo že jsem musela jít o hodinu dřív než jsem měla, protože se jedna kolegyně nedostavila. To mě ujistilo v tom, že si příště musím ty zájezdy rozložit mnohem líp, abych pak nebyla z toho urvaná jak plakát. Navíc jsem doufala, že mne nepotká stejný šok jak při minulém výletu, když jsem zjistila při nástupu do autobusu že za mnou stojí člověk, kterého ze všech lidí tady kolem vážně chcete potkat úplně nejmíň ....

Když 8. prosince ....

 

.... roku 1891 kráčela kostelem sv. Markéty ve

Westminsteru mladičká nevěsta Marie Tereza Cornwallis - West zvaná Daisy s kyticí z pomerančových květů, kostelem vyzdobeným palmami, byla to výjimečná evropská událost. A tak se v hlavě Jana Jindřicha XV. zrodil nápad darovat své novomanželce mimořádný svatební dar. A tak vznikla Palmiarnia, komplex skleníků, zimní zahrady a oranžerie, uprostřed japonské zahrady, rozária, ovocné a zeleninové zahrady ležící jen několik desítek minut chůze od zámku Ksiacz. Rozloha tohoto komplexu je 1900 m2. a díky tomu (už tenkrát mysleli asi na to aby nezanechávali uhlíkovou stopu 😜) se stala knížecí kuchyň zásobená čerstvou zeleninou, rajčaty ale i banány, mandarinkami a pomeranči. To vše se pěstovalo ve zdejší oranžerii. Celému komplexu vévodí 15 m vysoký skleník pro datlové palmy. Nápad výborný a Daisy jím byla nadšená, ne už tak knížecí pokladna. Stavba totiž ve své době dosáhla astronomických nákladů 7 miliónu zlatých marek. Proto byl skleník hned od začátku zpřístupněn i turistům. Kněžna stejně nejvíc milovala rozárium, kde rostly i vzácné bílé růže které pro ní vypěstoval německý zahradník Petr Lambert a pojmenoval je na její počest  Růže kněžny Pštinské (von Pless) Dvakrát do roka, na jaře a na podzim se ve skleníku konala slavnost květin. Tato tradice přetrvala dodnes, jen se ze skleníku přesunula do zámku. Vždy první květnový týden se koná pod názvem Festival květin a umění a je, jak jsem sama poznala, hojně navštěvovaný. Dnes ve sklenících najdete víc jak 250 druhů rostlin zastupujících flóru různých klimatických pásem napříč kontinenty .....

Dalším bodem programu ....

 

.... v návštěvě Ksiacze byly Zahrady světla. 

Světelné instalace které můžete znát i od nás. Poloha zámku, který stojí na skalnatém ostrohu, moc prostoru k tvorbě velkorysých zámeckých zahrad nedává, takže zde byly využity terasy ve skále a vytvořeny tři úrovně zahrad které zámek jakoby obtáčejí. Ale i tak se je na co dívat a čím se procházet. A když jste na zámku, tak tu samozřejmě musí být princezny, princové, rytíři i zámecké kočky. Světelné, ale i ty živé. Ty se občas vynořily mezi návštěvníky, aby opět po chvíli zmizely ve tmě .....

Zámek jsme si obešli .....

 

.... z venku, a teď tedy je čas se podívat

i do vnitřních prostor. Jak jsem zmínila, zimní prohlídkový okruh je vedený trochu jinak než letní, takže jsou k vidění zas jiné pokoje. Ponejvíc soukromé pokoje hraběnky Daisy a jejího manžela Jana Jindřicha XV. z Hohenbergu. A Daisy i když na zámku nepobývala dlouho, je ústřední postavou a dobrou duší zámku Ksiacz. Narodila se 28.6 1873 do zchudlé britské rodiny Cornwallis -  Westových. Jejich rodokmen sahal k anglickému králi Jindřichu III. i francouzskému králi Filipu III. Smělému. K jejím příbuzným patřil i britský ministerský předseda Winston Churchill. Celým jménem kněžna Maria Teresa Oliwia Cornwallis - West tedy musela mít manžela odpovídající úrovně. Tím se v jejich šestnácti letech stal Jan Jindřich XV. hrabě Hochberg kníže von Pless, jeden z nejbohatších německých aristokratů. Jmění Hochbergů vzešlo z uhelného bohatství Dolního Slezska, které v té době patřilo Německému císařství. 

Ze svatební cesty po Egyptě i Daisy přivezla jako svatební dar perlový náhrdelník dlouhý neuvěřitelných sedm metrů složený z 2000 perel. Svatbou se také stala paní na dvou zámcích Ksiacz a Pszczyna (tehdy Pless). I když by se dalo říct že si mohla žít a utrácet za zbytečnosti, opak byl pravdou. Daisy se snažila pomáhat potřebným. Založila sirotčinec nebo polikliniku pro pracující matky. Snažila se prosazovat sociální reformy a když začala I. světová válka snažila se na nejvyšších postech Anglie i Německa lobbovat za její ukončení. Získala si tím další přezdívku a to Růže z Anglie.

Ovšem také se svými protiválečnými a společenskými aktivitami stala podezřelou a začala být v německých kruzích považována za anglického špeha. To jí však neodradilo od toho aby nastoupila do vojenské nemocnice v Berlíně jako sestra. Ale i toto jí bylo po čase zakázáno a Daisy se musela vrátit na Ksiacz. Tady  založila polní lazarety a rekreační zařízení pro děti a ženy vojáků.

Po I. světové válce ale její život nabral ne zrovna dobrý směr. V roce 1923 vešel v platnost její rozvod z hrabětem, ten sice přislíbil, že nebude strádat a bude dál mít veškerý komfort na který byla zvyklá, ale veškeré aktivity v tomto směru se neúnosně vlekly. Až v roce 1929 se konečně mohla přestěhovat do mnichovské vily. V té době také vyšly její tři knihy vzniklé na základě jejích deníků a zaznamenaly u čtenářů velký úspěch. Už tak úspěšné ale nebylo její rozhodnutí vést společnou mnichovskou domácnost se synem Akexandrem. Ten velmi nerozvážně narozdíl od své matky rozhazoval peníze, což zároveň z úpadkem průmyslového impéria jejího bývalého muže vedlo k tomu, že se Daisy z Mnichova odstěhovala zpět na Ksiacz. Zdálo by se, že pro Daisy opět začínají šťastnější dny. Jenže v roce 1936 za záhadných okolností umítá její nejmladší syn Konrád. V roce 1938 umírá její bývalý muž a kvůli jeho dluhům přechází Ksiacz a veškeré pozemky k němu patřící do rukou státu. Koncem roku 1940 se Daisy na přímý Hitlerův příkaz musí nastěhovat do vily v zámeckém parku ve Walbrzychu a zámek je zkonfiskován. Ale ani tehdy již dost nemocná  Daisy nesložila ruce do klína a pomáhala alespoň dodávkami potravinových balíčků vězňům v koncentračním táboře Gross - Rosen.

V roce 1943 těžce nemocná a zkoušená Daisy umírá den po oslavě svých 70tých narozenin. Neví se ani kde skončil její legendární perlový náhrdelník ani kde skončily její ostatky .....